Zamilovala jsem se

7.

Ležela jsem na gauči a Pavel se skláněl nade mnou. Moje oči byly těžké a zavíraly se. ,,Nesmíš usnout, " snažila jsem se nějak sebrat, ale všechno se zvláštně vlnilo a mé pohyby byly pomalejší než by měly.

,,Jsem rád, že už se tolik nevzpouzíš." Jeho ruka kreslila na mém stehni malé kroužky.
,,Co...co to děláš?" Zeptala jsem se ho.
,,Přesně to, co jsi chtěla," pošeptal. ,,Ukážu ti, že mě stále miluješ. Teď se uvolni." Roztáhl mi nohy.
,,Já nic nechtěla, ne od tebe." Pokus dát stehna k sobě nevyšel.

Než jsem se nadála jeho prsty vklouzly pod mé kalhotky.
,,Chyběla jsi mi, víš to?" Moje mysl nebyla schopna přemýšlet jinak než nad tím, že jemu už nestojí nic v cestě.

Vsunul do mě dva prsty a začal s nimi v pravidelném rytmu hýbat: dovnitř, ven, dovnitř a zase ven.
,,Pavle, prosím, já to nechci." Špitla jsem.
,,Chceš to, chceš víc." Odhrnul mi šaty k pupíku a pod jejich lem mě políbil. Zvedal se mi žaludek, znovu a znovu. Začal si rozepinat kalhoty.
Moje tělo se jen třáslo a z oči mi stékaly slzy. Nebyla jsem schopná pohnout rukama, začaly se mi zavírat oči.

Musela jsem usnout, protože mě probralo silné bušení na dveře.
,,Policie, otevřete dveře!" Pavel na to nijak nereagoval. Po nějaké době silné bouchání na dveře neprestávalo. Pavel mě vzal a donesl mě do jiného pokoje. Řekla bych, že jsem se nacházela opět v koupelně, seděla jsem po tmě na malém koberci.

Přes dveře jsem slyšela jen kousky rozhovoru.
,,Dobrej, co chcete." Tohle byl určitě Pavel.
,,Kde... sráči," hlas jsem nepoznávala a z větší části jsem ho ani neslyšela. Když se tam začalo křičet a mluvili přes sebe, nedokázala jsem zaslechnout ani slovo.

Snažila jsem se klepat na dveře. Nic. Nikdo to nejspíš neslyšel. Znovu jsem klepala klouby do dveří.
Ozvalo se zaťukání zpět.
,,Kde je klíč?" Zeptal se někdo a pak dodal: ,,odstupte od dveří, ano?"

Dveře se rozletěly. Přes vysokého a zřejmě pořádně svalnatého muže se prosmýkla ženská silueta.
,,Lůc, Ježiš, jsi v pořádku?" Okamžitě mě objala. Podle té sladké vůně, kterou jsem cítila, jsem věděla, že je to Kačí.

Seděla jsem zabalená v dece na pohovce, na té na které jsem před nějakou dobou ležela. Barča mi podala láhev vody a Kačí mě hladila po zádech. Slzy tekly proudem. Přispěchala k nám třetí osoba.
,,Panebože, co ti ten hajzl provedl."
Richard. Natáhl se ke mně, ale podařilo se mi ucuknout.
,,Richarde, myslím, že bys teď tady neměl být," řekla posmutněle Barča.

,,Odvedeme ho k nám na služebnu. Máme zavolat záchranku?" Zeptal se policista.
,,Ne, to je...je to jen šok." Pronesla jsem tiše.
,,Dobře," kývl. ,,Mohli byste ji k nám na služebnu odvést? Potřebovali bychom to zaznamenat."

Po výslechu, kde jsem řekla vše, co jsem si pamatovala, mě Barča vzala k sobě domů. S Kačí se mě ptaly na všechno.
,,Richarde, podáš prosím tu sklenici s vodou?" Cože on je tady? Ne, nechci ho tu.
,,Hrozně mě mrzí, že jsem tě s ním nechal odejít," řekl tiše a posadil se vedle mě na postel. Odsunula jsem se dál od něj. Kačí si sedla mezi nás.
,,Richard," podívala na něj, ,,našel před klubem rozbitý telefon." Kačí mi ho podala a pokračovala dál.
,,Začal mi psát, jestli je to tvůj telefon." Poplácala ho po stehni.
,,Zavolali jsme si a on nám řekl, celou situaci. Okamžitě jsme zavolala na policii." Hlasitě jsem polkla.
,,Já-já vám moc děkuju."

Kačí si lehla vedle mě a objala mě. Byla jsem ji vděčná, za všechno.

Probudila jsem se a ležela jsem v posteli sama. Rozhlédla jsem se po pokoji. Zarazilo mě, když jsem viděla pánské košile pověšené na dřevěném věšáku v rohu. Barča vešla dovnitř. ,,Jak ti je?" Zeptala se a přisedla si ke mně. ,,Jsem unavéná, moc jsem toho nenaspala, ale cítím se líp, mnohem líp než včera večer." Prohlásila jsem.
,,V obýváku všichni snídají, jdeš taky?" Přikývla jsem a šla za ní.

Vešla jsem do obýváku a strnula jsem. Kačí seděla vedle Richarda a Barča políbila do vlasů někoho dalšího. Přišla jsem blíž, všichni se na mě otočili. Bylo mi strašně trapně. Richard se zvedal a pouštěl mě na jeho místo. Nemohla jsem odtrhnout pohled od chlapce naproti mě. ,,To je Adam, můj přítel," řekla Barča.