Generace nikoho

II. Kdo je jeho strýc?

Joseph nikdy nechodil ze školy rovnou domů. A navíc dnes ani nechtěl jít hned domů. Chtěl dostat incident ze školy z hlavy a nechtěl přidělat rodičům starosti. Neměl v plánu jim říct, co se stalo a pochyboval o tom, že by to udělal některý z učitelů. Všichni totiž jako zbabělci předstírali, že nic neviděli. Nikdo tomu nedokázal čelit.

Závěrečný ceremoniál tak skončil, do školy už se musel vrátit jen pro své osvědčení. Bez toho by ho v žádné aspoň trochu kloudné práci nevzali.

Procházel se zamlženou Varšavou. V posledních několika letech nebyl znát žádný pokrok ve výzkumu ovzduší, nic se nelepšilo. Planeta byla naprosto zdevastovaná a nejspíše neměla žádnou šanci se z toho vyléčit. Při své procházce se záměrně vyhýbal těm tmavým ulicím nedaleko ubytoven pro černé pásky. Avšak po cestě minul oba vstupy do dolů na zemní plyn. Zrovna končila denní směna těžičů. Sledoval, jak jeden za druhým vycházeli. Spousta z nich byli očividně staří lidé, jimž nezbývalo mnoho sil, kráčeli ztěžka a pomalu. Mnoho z nich mělo zjevně poničené masky, možná nebyli jejich první vlastníci. Masky byly opravené všemi možnými neprofesionálními způsoby. Pak tam byli takoví, co měli ještě dětské masky (i když byla dětská práce zakázána) a hned poznal, že je to někdo ze studentů nočního vyučování. Nemohl to pochopit a nevěřil, že je svět tak krutý. Jeho představa o něm byla ještě dosti naivní.

Nyní procházel parkem, který je pro bílé pásky taková pomyslná zakázaná zóna. Park je velký, plný temných uliček, hustých keřů a vysokých stromů. Jestliže někdo skončil bez domova, tak se s největší pravděpodobností uchýlil  zrovna sem. Snažil se ho projít, co možná nejrychleji. Viděl, že několik metrů od něho stála skupinka těžičů. Ti nejspíše čekali na svou noční směnu. Měli oblečené typické tmavě modré montérky, která zajišťuje největší těžební společnost ve městě, možná i na světě. Povídali si a hlasitě se smáli.

„Mladej! Nechceš se přidat?" zavolal jeden. Ostatní propukli ve smích. Joseph je ignoroval a šel dál svou cestou. To se jim zjevně nelíbilo, a tak jeho směrem hodili hned dvě skleněné lahve. Ani jedna neletěla dost daleko, aby ho mohla trefit.

Naštěstí cesta parkem skončila, nyní byl v ulici, která byla teritoriem spíše té bohaté vrstvy. Nechtěl si to přiznat, protože ve vrstvách nehledal rozdíly, ale cítil se bezpečněji.

Mířil po cestě dál do svého oblíbeného knihkupectví. Tento obchod byl takový zapadlý. Nacházel se na konci dvou uliček, ve druhém patře nenápadného domu. Věděl, že sem moc lidí nechodí, ale majitel je počestný muž. Vždycky, když Joseph přišel, tak se pokusil si něco vybrat.

Rád četl předválečné knihy. Zajímal ho život před Poslední válkou. Prohlížel si dobové fotografie rostlin a zvířat. Byl schopný strávit hodiny nad zkoumáním obrázků z knih receptů. Taková jídla si teď nemohl dovolit ani ten nejbohatší člověk. Většina ze surovin už ani neexistovala.

Stejně jako už neexistovala skoro žádná zvířata, válku přežil hlavně hmyz. Odporný hmyz, který po letech vystavený radiaci a jedovatému vzduchu z mlhy ztratil svou podobu. Zmutoval do úplně jiných rozměrů, ale naštěstí se tyhle obludy bojí lidí. Poté, co se postavily zdi, tak za ně už moc nelezou a drží se venku.

„Už jsem se bál, že dnes nepřijdeš!" zvolal majitel obchodu. Byl to starší muž, vždy nápomocný a o knihách toho věděl víc, než polovina celé Varšavy.

„Nebojte," odpověděl stroze Joseph. Utápěl se v myšlenkách a vzpomínal na to, co dnes viděl. „Našel jste něco nového?" optal se, protože mu předcházející odpověď přišla neuctivě krátká.

„Záleží... dnes ráno se tu stavila postarší paní. Nabízela mi několik knih, sice jsem je koupil, ale nevím, kdo by si je mohl vzít," ukázal na komínek knih po jeho levici. Josepha to zaujalo, měl rád knihy s nějakou minulostí.

„Co jste jí za to dal?" řekl, zatímco se pomalu blížil ke knihám.

„Pár drobných, víc jsem nemohl, ale byla ráda i za to málo," odpověděl knihovník. „Doby jsou těžké, víš?"

Joseph jen pokývl hlavou. Více ho zajímaly knihy u pokladny. Procházel je, ale všechny byly dost poničené. Uviděl mezi nimi i takové, co už četl. Nic ho nezaujalo, než nalezl poslední. Sbírka básní, které on měl moc rád.

„Brzy si budeš vybírat masku, že?" řekl mimo knihovník. Vypadal zvědavě. Joseph toto téma nerad rozebíral, ale knihovník byl snad jediný člověk, se kterým mluvil narovinu.

„Budu, ale ještě nevím jakou. Čekám na nějakou inspiraci. Možná mi jí tady.." ukázal na sbírku básní.. „tahle knížka dodá. Bojím se toho, masku si člověk vybírá jen jednou,'' takový systém byl. Cílem bylo ušetřit, co nejvíce, aby zbylo na každého.

„Nezapomeň, že máš tolik štěstí a rodiče ti ji zaplatí," pronesl moudře knihovník. Josepha to popravdě trochu urazilo, protože nerad mluvil o svých rodičích v souvislosti s penězi. Nikdy nechtěl využít jejich vlivu k tomu, aby sám sobě přilepšil.

„Tohle vezmu. Když najdete nějaký cestopis k tomu, tak mi ho tam přihoďte, prosím. Budu muset dnes jít dříve domů. Matka plánuje večeři," řekl rychle a vyčkal knihovníkovy reakce. Dostal i onen cestopis, nějaký starší a ze severní Ameriky. Zaplatil, přihodil k tomu navíc nějaké peníze a zmizel s rozloučením z obchodu.

Slunce mezitím stihlo zapadnout a začal foukat studený vítr. V tomhle novodobém světě bylo slunce důležitým prostředkem k získání energie. Veškeré jaderné elektrárny byly okamžitě uzavřeny hned v průběhu války, elektrárnám spalujícím uhlí brzo došlo palivo. A nebylo další naleziště k jeho získání. Nejdůležitější bylo teď zpracování zemního plynu, větrné elektrárny a solární. Aspoň tímto způsobem se lidstvo snažilo snížit škody, které na zemi napáchalo.

Joseph se blížil k nejbližší zastávce jednokolejky, která byla postavena přes celou Varšavu. Navíc jezdila zadarmo, takže v těchto pozdních odpoledních hodinách v ní mohl potkat další a další těžaře. Schoval si své knihy a postupoval dále do vozu. Čekalo ho několik zastávek cesty.

Když vystoupil na zastávce nedaleko jeho domu, pocítil už velký chlad. Slunce vystřídal měsíc a hvězdy, které bohužel nebyly skoro vidět. I světelné znečištění bylo dost znatelné a obloha tak byla jen šmouhou schovanou za oblaky mlhy.

Už byl skoro doma, díval se na pozemek a všiml si, že jsou před domem další dvě auta navíc. Nechtěl si domýšlet, co to může znamenat. Každý dům měl u vchodových dveří přetlakovou komoru, ale málokdo ji využíval. Ti bohatí si masky sundávali doma jen zřídka, možná to bylo zapříčiněno zvykem a možná tím, že jistota funkčnosti těsnění nebyla vždycky stoprocentní.

Ani Joseph si masku nesundal a pokračoval dál do domu. Odložil si tašku, sundal boty a šel dál. Všude byla tma, až na jídelnu. Ta a koupelna byla jediná místa v domě, kde jste si mohli odložit masku. Vešel další komorou do jídelny. Byli to jeho rodiče. Joseph starší a Lida, oba s maskami. Před nimi na stole ležel dort.

„Oslavenče náš!" vykřikl ženský hlas za jeho zády. Teta Polly. Matky sestra, celým jménem Apolaneta a její muž Mateusz. Starosta Varšavy, Josephův strýc.