Generace nikoho

IV. Minulost zarytá pod kůží

Bylo velké překvapení, že to tehdy jeho tělo ustálo. Neměl velké šance, ale zvládl to. Isaac společně s jeho matkou a sestrami to brali jako zázrak. Všechny tři sestry se o Josepha chodily starat. Dva dny ležel ve středisku, odkud ho poté poslali na domácí léčbu. Procházel si těžkým absťákem z toho předávkování. Dny, které strávil doma, pro něho byly jedno dlouhé utrpení. Střídaly se mu návaly horka i chladu, někdy zvracel, byl malátný a hlava se mu stále motala.. Ale jeho tělu detox nakonec hodně pomohl. Vyléčil se a zbavil se té nově vzniklé závislosti.

Od té doby, co zvládl takové předávkování, se Joseph vaisty už nedotkl. A Isaac zrovna tak. Noci už netrávili ponocováním s pytlíkem drogy. Jejich spánek se ale stále nelepšil. Tak místo toho volný čas věnovali povídání. Velkému, za tu dobu si toho řekli více, než kdy předtím. Joseph totiž přišel na to, že toho o Isaacovi vlastně tolik neví.

,,Tátu odvedli, když jsem byl ještě malej. Dorita ho ani nepoznala. Nikdy nám ho nevrátili zpátky." řekl Isaac Josephovi. Zrovna seděli v kuchyni nad sklenicí pálenky. Nebyla sice dobrá, ale jediná jim pomohla zahnat černé myšlenky a pomoci s usínáním. Když už vaista byla v tomto domě zakázána.

,,Proč ho odvedli?" zajímal se chlapec. Podíval se na svou křišťálově průhlednou masku vedle jeho ruky. ,,Udělal něco, co nevyhovovalo systému?"

,,Jestli je péče o rodinu něco, co nevyhovuje systému, tak už nevím." opáčil Isaac. Zjevně ho tento rozhovor i po tolika letech bez otce bolel. ,,Tehdy jsme neměli, co jíst. On se o nás chtěl starat!" vychrlil ze sebe. Joseph sice stále nepochopil, co tím chce říct, ale nenaléhal. Isaac pokračoval. ,,Chodil pracovat víc a víc do dolů. Měl snad všechny možné směny. Skoro jsem ho neviděl, domů se chodil jen převlíct. Vyčítal jsem mu to..."

Isaac odvrátil svůj pohled. Ale z profilu bylo vidět, jak mu stékají malé kapičky slz po tvářích. I když musel v této době rychle dospět, jako jediný muž v rodině, tak v něm pořád zůstala duše dítěte. Josephovi z toho pohledu bylo úzko.

,,Ale ani to nepomohlo, výplatu měl tehdy mizernou a nedokázal uživit mě a mámu, natož sestry. Jednou se tedy on a pár ostatních horníků rozhodl..." zalkl se. ,,Rozhodl, že vykradnou pekárnu. Jednu debilní pekárnu kousek odsud. Tehdy donesl spoustu pečiva, klidně i zbytků, ale bylo to první velké jídlo po tak dlouhé době!" Isaac už neskrýval své slzy, ale hrdě se svýma hnědýma očima díval přímo do těch Josephových.

Joseph mlčel, ale už si dával dohromady, co se s Isaacovým otcem mohlo stát.

,,Chytli je, všechny do jednoho a odvezli někam daleko za zdi Federace. Nikdo je už neviděl." Isaacův smutek se proměnil ve vztek. ,,A tak jsme jako jejich děti byli potrestáni doživotní prací v dolech. Museli jsme splatit dluh pekárně. A já teď živím celou naši rodinu, nezbývá mi nic jiného."

Joseph stále mlčel. V hlavě vzpomínal na jeho dětství, naprosto bezstarostné. Ale poté si vybavil jeho dlouhé držení ve věznici. To ho tehdy zlomilo a udělalo z něho jiného člověka. Oba tito chlapci toho za život prožili více, než kdejaká bílá páska. A oba na svou černou pásku byli pyšní.

Pak už jen tiše seděli v přítmí kuchyňského světla. Večer pro ně skončil ve chvíli, kdy vypili zbytek pálenky ve sklenici. Odebrali se tiše do svých pokojů, oba ještě chvíli před spánkem přemýšleli. Usnuli, takže neslyšeli tu dunivou ránu kdesi z dálky.

Ráno vstali společně na směnu. Venku bylo šero, možná v noci pršelo a ta mlha byla nyní silnější, než obvykle.

Už od prvního kroku ven z domu cítili, že je něco špatně. Podívali se na sebe naprosto stejnými výrazy a poznali to. Něco se muselo stát v dolech. Přidali do kroku.

Přiběhli na místo, před budovou dolů stál velký shluk horníků. Isaac je všechny obcházel a snažil se něco zjistit. Joseph stál na kraji davu a čekal, až se druhý chlapec vrátí.

,,Je to tak.." přišel zaražený Isaac. ,,Při noční směně spadla ta nová štola. Ta kterou jsem ještě nedávno kopal i já." pronesl s hlubokým uvědoměním. Klidně mohla spadnout, když tam byl on.

,,Kolik jich tam bylo?" odpověděl Joseph.

,,Dvanáct nebo třináct v celém tunelu. Ještě se nepodařilo zjistit v jakém úseku se to sesunulo. Čeká se, až si sedne prach a pošle se tam skupina dobrovolníků. Buďto se najde někdo, kdo to přežil, nebo se odklidí těla, aby se rodiny mohly rozloučit. Přihlásil jsem se." řekl Isaac.

Joseph se zarazil. ,,Chci jít taky." pronesl odhodlaně. ,,Nechci, abys šel sám!" pokračoval. Bál se o něho, měl pocit, že ho musí chránit. I když pravda byla možná taková, že potřeboval, aby Isaac chránil jeho. ,,Jdu se taky přihlásit."