25. Kapitola

256 19 5
                                    

Lisa

„Skvělý" vydechla jsem dlouze a rozhlédla se po ulici. Dnešek už nemůže být horší. Dala jsem si tašku na rameno a rychlým krokem jsem se deštěm rozešla domů. Jsem tak zatraceně složitá, bylo tolik věcí co jsem mohla udělat aby neodešel, ale já neudělala vůbec nic....proč jsem nic neudělala? Proč jsem nic udělat nechtěla? Louis mi bránil v mém vztahu, aniž by o tom měl tušení....nebo mi Noah bránil v tom co jsem chtěla? Vážně dávám přednost hloupému smyšlenému vyprávění něčího života před mým životem? Poslouchám něčí vzpomínky ze života místo toho, abych si vytvářela své vlastní? A proč mi to sakra ani nevadí? 

Vytáhla jsem si klíče z tašky a s dlouhým výdechem zasunula klíč do zámku. Právě teď jsem doufala, že Clare není doma, nechtěla jsem se s ní teď o ničem bavit, potřebovala jsem být sama...sama se svými myšlenkami. „Díky bohu" zamumlala jsem si tiše pod nosem, když jsem musela dvakrát otočit klíčem, abych odemkla. Sundala jsem si špinavé boty od bahna a z ramenou si sundala promočený svetr. Přešla jsem z chodby do koupelny a dala si napouštět vanu. Svlékla jsem se a vlezla do příjemně teplé vody...to je to co jsem teď potřebovala ze všeho nejvíc, teplou vodu, bublinky a své myšlenky....skvělý.

Musím si dát svůj život do pořádku, nebo budu do konce života sama...ale jak začít?

Po hodině strávené ve vaně, a snahou o to vymyslet co dál, jsem to vzdala a z vany vylezla. Myšlenka na to, že je pro mě v téhle chvíli důležitější Louis mě vyděsila natolik, že jsem začala opravdu uvažovat o mém psychickém zdraví....a je to...je rozhodnuto....říkejte mi Blázen.

 Pobaveně jsem nad sebou pokroutila hlavou a omotala jsem kolem sebe ručník. Bylo to směšné...já byla směšná. Noah byl perfektní a já před ním dávám přednost příběhu, který ani nemusí být pravdivý. Přešla jsem k lednici a vytáhla z ní láhev vína, z poličky jsem vytáhla sklenici a nalila si...pořádně. Tohle teď potřebuju. Pomyslela jsem si po tom co jsem se napila a schovala láhev zpátky do lednice. Znovu jsem si ze sklenice upila a rozešla se do svého pokoje, kde jsem sklenici položila na stůl vedle svého notebooku a přešla ke skříni, ze které jsem si vytáhla věci na spaní. Oblékla jsem se, sedla si ke stolu a otevřela si notebook. Ano....přesně to teď jdu udělat...místo toho, abych se snažila dát si vztah a vlastně celý svůj život do pořádku, jdu sepisovat další kapitolu Louisova vypravování....jak jsem řekla...jsem směšná a bláznivá. 

...

Ráno jsem vstala ,na mé překvapení, dřív než mi zazvonil budík, a to o celou hodinu, a jelikož už se mi nechtělo dál spát, rozhodla jsem se, že si zajdu zaběhat. Poslední dobu jsem ho hodně zazdívala a teď se mi to vymstilo....neuběhnu ani půl kilometru bez zastavení. Běh mi pomáhal urovnávat si své vlastní myšlenky, ale teď mi to nešlo, zamotávala jsem se do nich jen čím dál tím víc. Sama už jsem ani nevěděla co je pro mě to správné, tak moc jsem se upnula na život někoho jiného, že nedokážu vzít ten svůj do vlastních rukou....nechávám si ho proplouvat mezi prsty a ani mi to nevadí tak jak mělo. Od mala jsem měla svou představu o tom jaký život chci, co chci až budu dospělá a teď....jediné co se mi z mého vysněného života vyplnilo je práce. Měla jsem to všechno nalajnované...najít si dobrou práci, která mě bude bavit, najít si vlastní byt, to se mi vyplnilo tak napůl jelikož bydlím s Clare a ne sama, pak měl přijít na řadu vysněný přítel, který mi právě proklouzává mezi prsty, a pak měla přijít svatba a děti...jak můžu dojít až k tomuhle když si nedokážu udržet vztah?

...

Přesně tak...nešla jsem tam kam jsem měla jít, tam kam mě srdce táhlo....proto teď stojím přede dveřmi Louisova pokoje. Dlouze jsem vydechla a zaklepala na dveře. „Dobrý den Louisi" pousmála jsem se poté co jsem vešla do pokoje. „Dobrý den" opáčil tiše aniž by odvrátil pohled od okna před kterým seděl ve svém křesle. „Můžu?" zeptala jsem se a když jen jemně hlavou přikývl, zavřela jsem za sebou dveře a přešla i se židlí vedle jeho křesla. „Chtěla bych slyšet víc" řekla jsem tiše a posadila se na židli.   „Dobře....kde jsem to minule skončil?" zamyslel se a promnul si rukama obličej. „Zvonil jsem...zvonil jsem skoro hodinu v kuse než ztratil nervy a otevřel mi.." začal klidným hlasem tam kde naposledy skončil.

Byla jsem rozhodnuta pro to dokončit práci kterou jsem začala, chtěla jsem dokončit jeho knihu a tím ukončit tuto etapu mého života...tuto etapu, kterou jsem věnovala cizímu rozbitému klukovi a ať jsem věděla, že ho nedokážu opravit...doufala jsem v to, že jeho vypravování pomůže jak mě..tak jemu. 

Možná jsem byla hloupá a nevěděla do čeho se pouštím...když je něco rozbité je šance to opravit.....pokud si uvědomujete to, jak moc rozbitá ta věc je.....protože je možné že ta rozbitá věc začne, při vašem pokusu opravit jí, hořet....plamen zažehne všechno okolo a vám tak začnou hořet i jiné věci a vy tak svou nešikovností napácháte ještě větší škody...


End of the storyDonde viven las historias. Descúbrelo ahora