Vešli jste do Topova a Daesungova bytu (mají společné bydlení) a Top ti hnedka přinesl jedno ze svých triček aby ses mohla převléct, protože jsi byla stále zmoklá od běhu v dešti do nemocnice. Trvala jsi na tom že ho nenecháš jít samotného a on, že si dáte spolu kafe.
Seděli jste spolu v obýváku a ty sis prohlížela jeho tvář skrz páru od hrnku kávy.
,, Řekneš už něco nebo budeme mít tichou domácnost i na dále. "
Ty jen nakloníš hlavu na stranu a dál mlčíš. Neví co si o tom má myslet. Stále jsi jen ve svých myšlenkách a je ti jasné, že teď je ten okamžik, který se může stát dost rozhodujícím.
,, Já..."
Začneš, ale nevíš co říct. Mírně se usměje, protože už jen to je po té týdenní ignoraci slušný pokrok. Chce se ti omluvit za tu pusu, ale ty ho předběhneš.
,, Omlouvám se."
Snaží se nepůsobit příliš překvapeně, ale úplně skrýt se mu to nepodaří.
,, Za to že jsem se neozvala."
Chce něco říct, ale nechce tě přerušovat, protože má strach, že bys ztratila nit.
,, Nebylo to tak že bych na tebe byla naštvaná nebo tak něco jen... Potřebovala jsem si srovnat pár věcí v hlavě..."
Mlčky poslouchá a ty se zvedneš z křesla aby sis mohla sednou vedle něj na gauč. Otevřeš pusu, ale zas ji zavřeš. Je toho tolik co mu chceš říct, ale kde začít. Chytí tě za ruku a ty se na něj zadíváš skrz řasy. Přísuneš se ještě o kousek blíž a on si opře čelo o tvé a zavře oči.
,, Já vím. "
Řekne tiše a hladí tě po hřbetu ruky. Má neskutečnou chuť tě políbit, ale ví že by vás to odkoplo zase na začátek. Nebo ne?
