Služtička /BL, Yaoi/

20.

Ne, nejsem zase takovej tyran, fakt ne, vzal jsem ho a odnesl jsem ho do jeho pokoje. Místo přání krásného spánku jsem mu zašeptal do ouška, že se už nezlobím.

Jak bych taky mohl, ježiši. Tak trochu jsem si musel sáhnout do svědomí, kdo z nás dvou byl ve skutečnosti na kolenou.

No nic, oklepal jsem se z dalšího úžasnýho zážitku a vrhl se po hlavě do těch méně přitažlivých záležitostí. O pár dní později byl u mě v kanceláři zase Eric, s jeho úlisným úsměvem a dotěrnými otázkami ohledně mojí rádoby snoubenky, kterou sem mimochodem už pár dní neviděl.

Eric si mě prohlížel tím svým dravým pohledem, něco jako když sup sleduje mršinu. Divím se, že se nezvedl a nezačal mi kroužit kolem stolu.

„Za čtrnáct dní bude soud s tou ženskou, trošku jsem to uspíšil, ať to máme z krku," pravil značně opovržlivě, protože jednání se „spodinou", jak je občas nazýval, považoval za značnou potupu nehodnou svého výsostného postavení. Hodil mi na stůl papíry, jen to zašustilo a pak se zvedl.

„Jo, a nezapomeň na ten narozeninový večírek," pravil žoviálně, tentokrát ale zapomněl dodat, ať se tam laskavě dostavím i s Carin a vypadl z mojí kanceláře. Zůstala po něj zase jen ta zvláštní pachuť na jazyku a silný odér jeho příšerný voňavky. Asi by měl změnit značku.

Zvedl jsem dokumenty, který mi dal a znovu jsem se na ně podíval. Ariho slova mi zněla v uších pořád a pořád dokola, jako když slyšíte nějakou písničku a nemůžete ji zaboha dostat z hlavy. Bože, asi fakt měknu, ale na rozdíl od Erika si přece jen pokusím zachovat alespoň nějakou páteř. Před takovým půlrokem by mě ani nenapadlo něco takovýho udělat. Takže jsem se po chvilce rozvažování zvedl a šel jsem za Ellou, podal jí papíry a promptně sdělil svoje instrukce.

„Phyllis Atkinsonová, pobočka New York, zjistěte mi o ní nějaké informace. Jestli je vdaná, svobodná, děti, stav konta a tak," řekl jsem a Ella na mě zůstala beze slova zírat. Nikdy jsem od ní podobné informace nežádal, protože o lidi okolo jsem se nikdy nijak výrazně nestaral.

„A to jako na co?" zeptala se mě opatrně s udivenou tváří a když jsem jí sdělil, že to chci kvůli soudu, protože nás žaluje a já se s ní soudit nechci, zůstala na mě zírat s nevěřícnýma očima a s otevřenou pusou. Asi jsem jí způsobil pořádný šok, protože zapomněla i mluvit a dle jejího rudnoucího obličeje zřejmě i dýchat.

Zanechal jsem svoji sekretářku v jejím minikómatu a vrátil jsem se k sobě do kanceláře pokračovat ve své práci. Přesně o jednu kávu, deset telefonátů a pět napsaných emailů později se otevřely dveře, a Ella nakráčela dovnitř, se stejně napjatou a udivenou tváří.

Ovšem tu zprávu mi přes stůl podávala tak opatrně a s takovým odstupem, jako bych měl minimálně choleru a mor dohromady.