Entities - Vkook/Taekook [ j.jk x k.th ]

46. Kapitola

Tohle bylo něco, co Taehyung rozhodně nepotřeboval. 

Nepotřeboval, aby o tom věděli další a případně ho litovali. Nechtěl lítost, chtěl pomoct. Chtěl útěchu, ale rozhodně ne slova 'to mě mrzí'. Potřeboval slyšet 'to bude dobré', což naštěstí každou vteřinou slýchal od Jungkooka, jenž ho stále držel v náruči, hladil ho ve vlasech a sem tam mu na obličej vtiskl malý polibek plný něhy. 

„Bude to v pořádku, ano? Vydrž, musím za Hoseokem, ať to pochopí," zašeptal a věnoval mu hřejivý úsměv. Chlapec v bolestech na to jen přikývl a zhluboka se nadechl, než zavřel oči a nechal, aby se to všechno dokončilo. 

„Hoseoku," oslovil ho Jungkook a zavřel za nimi dveře. Jimin sklopil pohled a dělal, že tam není. 

„Co to bylo? Jungkooku, kurva, však... však-"

„Já vím," vyhrkl a natáhl ruce před sebe. Chytil jeho ramena, podíval se mu do očí a zhluboka se nadechl. „Chápu, že to nechápeš, ale teď prosím vydrž. Všechno ti vysvětlíme, ale musíš prostě počkat. Jednodušeji řečeno... Tata je Taehyung, Taehyung je Tata, chápeš?" 

„Ne, kurva, nechápu!" vyjekl a prohrábl si vlasy. Tiše si povzdechl, zavřel oči a poplácal se na tvářích. „Fajn... počkám. Běž za ním."

Jungkook se usmál, přikývl a ihned zmizel ve dveřích. Tam si rychle oddechl, protože už neviděl Taehyunga v bolestech, ale naštěstí Tatu v bolestech, což znamenalo, že nějaká bolest už ustoupila. 

Ale i tak si klekl ke stvořeníčku, vzal si ho k sobě do náruče, ačkoli slyšel, jak moc ho jeho doteky bolí. Opatrně mu přitiskl rty na jeho hlavu a položil ho do postele.

„Vidíš? Jsi tak silný," řekl s úsměvem a pohladil ho palcem po tváři. Stvoření jen zaskuhralo a mělce dýchalo. „Teď se prospi... zasloužíš si to."

„Zůstaneš se mnou?" zeptal se ho Tata zlomeně a natáhl k němu ruku. Chlapec se na něj usmál a přikývl. S tou největší opatrností si lehl vedle něj a přitáhl si ho ke své hrudi, ze které stvoření ihned cítilo teplo a pocit bezpečí. „Děkuju..."

A chlapec byl rád, že to vše už bylo za nimi. Naštěstí stvoření usnulo velice rychle, takže se Jungkook mohl přesunout do kuchyně, kde už čekali všichni ostatní.

Hoseok tam seděl, poklepával nohou a hrál si s palci, jelikož nevěděl, co očekávat, ale když uviděl nově příchozího, tak se uklidnil. 

Očekával totiž dobré vysvětlení...

„Tak fajn," povzdechl si nejmladší a posadil se přesně naproti Hoseokovi. Ten se opřel do židle a čekal. „Každé... stvoření je člověk. To je vše, co potřebuješ vědět. Potom ještě to, že mají dny, kdy se mají proměňovat na lidskou podobu, ale dokáží to utlumit. Tedy... asi jak kteří."

„Takže jsou to lidi," ujistil se jeho kamarád, „a jsou kouzelní."

„Uh," Jungkook se poškrábal na zátylku a zasmál se, „dalo by se to tak říct?"

„To je šílený, víš to... zní to úplně divně," povzdechl si a zamračil se. „Kouzla a tohle všechno-"

Dongmin se zasmál a usrkl ze své kávy, než řekl: „Víš, že celá jejich existence je zvláštní? Bereme je jako samozřejmost, ale prostě... je to zvláštní."

Hoseok si pouze povzdechl. Poté přikývl a zašeptal: „Pravda..."

„Jen nechci, abys ho nějak odsuzoval. Nikoho z nich," zamrmlal Jungkook a poplácal ho po ruce, kterou měl nataženou na stole.

„Jasný..."

Chlapec se děkovně usmál a vrátil se do pokoje. Tam uviděl pár stvoření, jak stále leží, a mezi nimi byl i Yoongi. 

„Co se děje?" zeptal se Jina, který je kontroloval. Ten pokrčil rameny a povzdechl si.

„Bude to asi jen nějaká nemoc. Chce to vyležet, nejspíš mají horečky," odpověděl mu, ačkoli v jeho hlase byla značná nejistota. Nakonec se od nich držel dál a s Namjoonem přikryli Tatu. 

„Chci mít taky někoho takového, jako má Taehyung tebe, Jungkookie," zasmál se tiše Jin a Namjoon přikývl.

„Já jsem rád, že mám Yoongiho. I když nemáme takový vztah jako oni," řekl s úsměvem a pokrčil rameny, „ale stačí mi to. Vím, že tu pro mě je a já tu chci být pro něj."

„To věřím..."

„Jungkooku, potřebuješ s něčím pomoct?" zeptal se Hoseok, když vešel do pokoje. Jungkook se na něj usmál a zakroutil hlavou. Poté ukázal na Jina s Namjoonem a pokývl hlavou.

„Zeptej se jich. Možná budou chtít pomoct."

„Rozumí mi?" zeptal se blbě a potom se plácl do čela. Jsou to lidi přece, řekl si v hlavě a přišel k nim. 

„Zdravím," zasmál se nervózně a klekl si. Jin se na něj podíval a naklonil hlavu na stranu. Poté se usmál a zamával. „Nepotřebujete... pomoct?"

„Ne, díky. Možná jen do malých kelímků nalít vodu, prosím," odpověděl mu Jin mile a lehce se usmál. Chlapec se na něj usmál nazpátek, zasalutoval a šel pro to.

----

Kapitola po pár dnech! Chtěla jsem napsat včera (tedy dnes ráno asi ve 2 hodiny :D), ale řekla jsem si, že to bude lepší napsat po vyspání ><

Přeji krásný den! Je pondělí, které nenávidím, ale zrovna za dva týdny v pondělí budu mít narozeniny. A vsadím se, že ten den budu stejně nenávidět!:D Protože? 

pondělí. :')

Tak! Jak jste se měli? Co víkend, práce, brigády nebo cokoli jste dělali? Podělte se se mnou, jelikož se mi zdá, že v tom mám teď díru, jak nevím vůbec o ničem :(( 

Já stanovala, nosila dřevo a jako šikovná si narazila ruku :) Ale tak co se dá dělat:D Klacky jsem zlámala! I když málem zlámaly i oni mě:( 

Nevím, pokud bude kapitola večer, ale pokud ne, tak se omlouvám! ^^

Klidně se rozepište, určitě odpovím ^^