Overcast- |Avengers|

nikam nejedu

-2018-

,,Loki?" zamumlala jsem rozespale a otočila se na bok.

,,Ano, Claris?" ozvalo se nedaleko ode mě.

Nevědomky jsem se usmála a protřela si obličej rukou. Otevřela jsem oči a přetočila se zpět na záda, přičemž mi do zorného pole vnikl zdobený strop Lokiho komnaty. Vydechla jsem a více se zabořila do měkké postele a zachumlala se do bílého povlečení.

,,Kolik je hodin?" vypadlo ze mě po chvíli a pohled jsem přesměrovala na boha, který poblíž postele seděl v křesle s knihou v ruce.
Podíval se na mě a usmál se.

,,Půl deváté," odpověděl a pohled opět stočil zpět ke knize.

Něco jsem nesrozumitelně zamručela a posadila se. Holá záda mi pohladil chladný vzduch. Spustila jsem nohy z postele a palci se dotkla ledové podlahy z černého mramoru. Zhluboka jsem se nadechla a opustila příjemné objetí peřin. Cítila jsem na sobě Lokiho pohled.

Popadla jsem první oblečení, které mi přišlo pod ruku a oblékla se. Černá hedvábná košile, pravděpodobně Lokiho a sukně, kterou mi včera komorné přinesly spolu s několika dalšími kousky čistého oblečení. Na nedalekém stolku jsem vzala černou mašli a svázala si jí vlasy, přičemž jsem zpozorovala Lokiho široký úsměv. Bez ostychů si troufám říct, že je to jeden z mála jeho úsměvů, které věnuje pouze mé maličkosti. Není ani sarkastický ani potměšilý, je spokojený, ale má v sobě něco, co mi podlamuje kolena.

,,Vzhůru na další poradu ohledně konce světa," prohodila jsem s hranným nadšením a bosa se vydala z komnaty do jídelny.

Loki neváhal a následoval mě.

,,Odjedeš?" optal se zklamaně, zavírajíc za sebou dveře do své ložnice.

,,Nikam nejedu. Alespoň prozatím, ne. Musím vyčkat na rozhodnutí," povzdechla jsem si a promnula si kořen nosu. Nebyla jsem unavená, naopak jsem měla pocit, že tak dobře jako dnes jsem se už roky nevyspala... ale tížilo mě vědomí toho, co mě čeká.

,,Nikam bych tě nepustil," prohodil tiše a jemně mě pohladil po tváři. Než jsem se stihla ohradit, že nemá nejmenší právo mě kdekoli držet, vyhoupl si mě s trhnutím a švihem do náruče a bez větších okolků se se mnou rozešel chodbami k jídelně.

,,Loki," praštila jsem ho do hrudi.

,,Copak? Nelíbím se ti snad? Byla bys snad radši za nějakého Amerického vlastence?" uchechtl se uštěpačně a změnil vzhled na Steva.

,,Přestaň! Se Stevem jsme přátelé, stejně jako s Thorem, Tonym, Brucem a jakýmkoliv dalším chlapem se kterým nespím," protočila jsem očima.

Loki nabral svou obvyklou podobu a vyčítavě se zadíval do dlážděné země. Byl zticha.

,,Došla ti slova?" uchechtla jsem se.

,,Claris," vydechl a upřel na mě zelený pohled. Zastavili jsme. Nepatrně jsem nakrčila obočí.

,,Loki, doufám, že nechceš říct..."

,,Jo, není mi příjemné, když mluvíš o někom jiném, protože tě miluju," odsekl.

,,Polož mě na zem," zamumlala jsem tiše.

Loki nepatrně zavrtěl hlavou na protest se smutným výrazem v očích. Cítila jsem, jak mi srdce silně bušilo a ruce se mi začínaly potit. Uhnula jsem pohledem a rázně zopakovala:

,,Polož mě na zem."

Bez protestů, ale se zklamaným výrazem mě položil nohama k zemi a já se otřásla pod chladem sálajícím z dlaždic, ale bez dalších okolků jsem se rozešla do nedaleké jídelní síně.

,,Poslednímu člověku, který mě miloval jsem prohnala kluku hlavou," zašeptala jsem neoblomě a zahnala silný příval emocí, který zavalil mou mysl.

,,Ale-" pokusil se namítnout, že teď to bude jiné. Ale vždy je to stejné. Můj život je předem sepsaná povídka s nešťastným koncem.

,,Žádné ale. Tady neexistuje nic jako láska. Já nejsem schopna lásky. Neumím milovat. Jsem sobecká osoba a nebojím se to přiznat, protože jen tak dokážu ochránit sebe i ostatní," vydechla jsem s ledovým pohledem zabodnutým v jeho zelených duhovkách.

,,Proto odmítáš pomoci?" ozval se za námi hlas.

Otočila jsem se a spatřila Heimdala a Cassie, která se pokoušela zakrývat úžas nad místem, nechuť nad Lokim a nespokojenost nad mým chováním.

,,Vyslankyně z Midgardu?" uchechtla jsem se při pohledu na ni.

,,Sama dobře víš, že se tam musíš vrátit a pomoci nám. Pokud nastavíš svou sobeckou tvář, celý vesmír kvůli tobě zahyne," řekla.

Povzdechla jsem si. Neměla jsem na vybranou. Jednou jsem se stala Strážkyní nekonečna, jednou jsem to přijmula i s veškerou zodpovědností, která s tím padla na má ramena.

Já se o to neprosila... O nic z toho. O to být Magnetic. O svoje schopnosti, osud, život, titul... O nic z toho jsem nežádala.

Nekontrolovatelně se mi do očí nahrnuly slzy smutku a nepochopení, které bylo všude kolem mě. Byla jsem rozpolcená. Nepochopená.

,,Poslal pro mě člověka, který mi zabil všechny, které jsem milovala a přitom se sám chce považovat za moji rodinu. A teď čeká, že mu přiběhnu na pomoc? Po tom, kolik jsem kvůli němu protrpěla... žádá o pomoc? Kde byla jeho pomoc, když jsem ji já potřebovala?!" vzlykla jsem.

,,Claire," zašeptala Cassie a udělala naléhavý krok ke mně, ale Loki ji zadržel.

,,Nikam nejede," zastal se mě bůh a ochranářsky se postavil před mou hroutící se osobu.

Cassidy ho probodla nenávistným pohledem, za což jsem ji neodsuzovala, Loki jí zabil otce. Nechápala jsem, jak se mohla dobrovolně vydat na Asgard, kde musela vědět, že nevyhnutelně dojde ke střetu s vrahem jejího táty. A přeci, je tady, protože mě potřebuje. Nebo protože jí to Fury přikázal

Sesunula jsem se na zem a objala si kolena. Nesnažila jsem se zakrýt svoje slzy. Nešlo to.

,,Claire," zopakovala Cassie a já k ní vzhlédla.
,,Já vím, že Fury udělal chyby. Udělal jich spousty a to, že pro tebe poslal Barnese je jenom jedna z nich," zhluboka se nadechla, pousmála se a pokračovala, ,,ale tady nejde o Furyho. Ani o Barnese, ani o mě a ani o tebe ne. Jde o ty biliony bytostí, které ve vesmíru žijí a naše prohra by znamenala jejich nevyhnutelnou smrt. Jde o všechny ty bytosti, které se nemůžou sami chránit a my, i když nikomu nic nedlužíme, jsme se rozhodli je v tom nenechat..."

Cassie mě vzala za ruku a podívala se mi do očí. Měla zářivě zelené oči, ale jiné než byly ty Loki. Loki je měl studené, skoro modré, ale Cassie je měla jako prosluněný les, sytě zelené s trochou zlaté.

,,Nejde o nás. Jde o všechny kolem nás. O ty životy, které můžeme zachránit. Vím, že nejsi hrdina. Vím, že nejsi týmový hráč, ale prosím, věř tomu, že všechno, co se stalo, děje se a stane se, má nějaký důvod. A vesmír si tě nevybral jen tak pro nic za nic. Nevím, co všechno jsi zažila, nevím ani, co vsmechno o kamenech nekonečná víš a už vůbec nevím, čeho se bojíš, ale prosím tě, nech minulost minulostí a pomoz nám zachránit budoucnost. My tě potřebujeme Claire. A ty potřebuješ nás."

Pevně jsem stiskla její dlaň a zavřela oči. Teplé slzy se mi rozlily po tvářích. Poprvé, co mě viděli brečet. Kvůli ničemu. Kvůli jedné hloupé prosbě.

,,Sama musíš uznat, co je správné," usoudil Heimdal a probodl mě pohledem.

Trvalo mi dlouho, než jsem odpověděla. Nejdříve jsem se musela uklidnit, utřít si tváře od slané vody a nechat chvíli proudit myšlenky, až pak se ze mě vydrala slova:

,,Nasnídáme se a vyrazíme, ano?"