Nevinné ptáče

33.

Hleděl jsem na zem, takže když ke mně Sigmund přistoupil viděl jsem z něj jen boty. Má ramena se nepravidelně zvedla, kvůli mým trhaným nádechům.

„Andy," oslovil mě. V jeho hlase byla spousta něhy. Ani nečekal, jestli se na něj podívám a hned začal osvobozovat má zápěstí.

Jakmile jsem měl volné ruce, tak jsem si dlaněmi otřel tváře a pak jsem se obejmul. Snažil jsem se nebrečet, ale nešlo mi to. Nechtěl jsem se hroutit. Bylo to trest, který jsem si zasloužil. Nemělo to být příjemné.

„Hej, Andy," pronesl konejšivě a pak jemně uchopil mou tvář do svých dlaní. Věděl jsem, že chce, abych se na něj podíval, ale já to neudělal. Zabodl jsem pohled do neurčitého místa na jeho rameni.

Asi jsem čekal, že mě bude nutit, abych se na něj povídal. Jenomže to neudělal. Prostě mé tělo sevřel ve své náručí „Nebreč. No tak."

Nemělo to žádnou cenu. Nebyl jsem schopný se uklidit. Spíš už jsem se tomu přestal bránit a propadl pláči úplně. Zabořil jsem obličej do jeho hrudníku, ve snaze ho schovat. Byl jsem takový idiot.

„Pojď," odtáhl se „půjdeme ke mně do pokoje, dobře?" Vzal mě kolem ramen a pak ně vyvedl z místnosti. Vlastně jsem vůbec nekoukal, kam jdu. Jen jsem zíral na koberec, jehož vzor se mi kvůli slzám sléval.

Vešli jsme do jeho ložnice a sedli si na postel. Přitáhl jsem si kolena k tělu a obejmul své nohy. „V-vím, že to b-byl trest. A-a já se ne-nemám, co hrou-hroutit. O-omluvám s-se," vysoukal jsem ze sebe, neschopný se na něj podívat.

„Ne," pronesl ještě před tím, než jsem stihl vymyslet, jak budu pokračovat „Nebyla to tvoje chyba."

Utřu si hřbetem ruky nos a podívám se na něj „A-ale byla. J-jsem p-prostě strašně na-naivní a-a..." hlas mě zradil. Vjedu si prsty do vlasů a sklopím hlavu „P-proč jsem takový i-idiot?"

„Andy, nejsi idiot." Položil mi ruku na tvář, což mě přimělo vzhlédnout. „To já jsem idiot."

Začal jsem vrtět hlavou, připravený něco namítnou, ale předběhl mě.

„Měl jsem vědět, že je tohle moc. Omlouvám se."

Zmatně zamrkám a zůstanu na něj zírat.

„Nebreč, prosím." Setřel mi palcem slzu z tváře „Nejsme spolu ještě dost dlouho. Neznám tě ještě tak dobře, abych věděl, co si můžu dovolit a co ne. A tohle jsem neodhadl. Chtěl jsem tě potrestat, ne ti ublížit."

Kleknul jsem si a pak ho obejmul kolem krku.

Sevřel pevně ruce kolem mého pasu „Promineš mi to?"

Přikývnu „N-není to vaše ch-chyba," snažil jsem se nevzlykat „Já prostě... prostě jsem žárlil. A-," trhaně se nadechnu „a já. Já nevím. Prostě jsem. Prostě jsem chtěl b-být výjimečný."

Položil mi prst pod bradu a přiměl mě vzhlédnout „A kde jsi vzal to, že nejsi výjimečný?"

„Dyť vám je to je-jedno jestli jste s semnou n-nebo s Joshem nebo s někým úplně ji-jiným." Otřu si dlaněmi oči „Ch-choval jste se k němu ú-úplně stejně jako ke mně."

„Možná že jsem se choval stejně, ale to neznamená, že pro mě neznamenáš víc než on."

„A-a v čem j-jsem jiný?" zamumlám.

Pousmál se „To se vážně musíš ptát?"

Ne. Jsem menší, vyzáblejší a rozhodně ne tak úžasný „V-v čem jsem lepší?" upravím svůj dotaz „D-dyť on je tak... tak... perfektní."

Povzdechl si „Není perfektní. Ty jsi pro mě dokonalejší než on."

„A-ale proč?" Nedivil bych se, kdybych mu těmi dotazy začal lézt na nervy. Ale já to chtěl slyšet. Potřeboval jsem to.

„On je ve skutečnosti příšerný. To, jak je sarkastický. Rád provokuje, dělá schválně opak toho, co mu je řečeno. V některých věcech je sice perfektně vychovaný, ale v jiných nemá žádné způsoby. Nechápu Michaela, že ho baví ho pořád stavět do latě. Ty takový nejsi. Netvrdím, že mě občas neštveš. Ale to neznamená, že tě nemám rád. Snažíš se mi dělat radost. A mě nevadí, že nejsi tak bezstarostný a uvolněný jako Josh. Možná, že jsi citlivý, ale to přeci není chyba. Občas s tebou člověk musí mít spoustu trpělivosti, ale vždycky se to nějak zvládne. Nikdy bych tě za nějakého Joshe nevyměnil, protože si myslím, že jsi lepší, a navíc se mi i víc líbíš."

Oněměle jsem na něj zíral.

„Co je?" zeptal se, když jsem moc dlouho mlčel.

„Myslíte to vážně?"

„Myslím. Už jsem ti to jednou řekl. Že tě mám radši, než typy jako je Josh."

Nepatrně zavrtím hlavou „Já to nechápu."

Usmál se a prohrábl mi vlasy „Co nechápeš?"

„Vás." Odpovím. „Jak si můžete vybrat tohle," mávnu rukama ve snaze poukázat na mé hubené bledé tělo „místo Joshe?"

Povzdechl si „Na tebe člověk musí mít fakt hodně trpělivosti, co?" pronesl řečnicky. „Chtěl bys být radši s Michaelem, než s semnou?"

Nakrčím obočí „Ne," odpovím rozhodně, přičemž jsem se tvářil jakoby srovnávání mě a Joshe nemělo se srovnáváním Michaela a Sigmunda nic společného, i když to bylo asi dost podobné.

„Proč? Dyť je mladší, má lepší auto a nešediví."

Zavrtím hlavou. Tohle se mi rozhodně nelíbilo. Takhle o sobě přece mluvit nemohl.

„V čem jsem lepší?" zopakoval můj dotaz.

Chvíli jsem na něj jen koukal.

Pohladil mě po tváři „Je to hloupé, že?"

Nepatrně jsem přikývnul. Bylo to hloupé.

„Tak na to kašli. Možná nerozumíš tomu, proč mám radši tebe než Joshe. Ale věř tomu, že to tak je."

Usmál jsem se „Děkuju."

„To fakt nemusíš." Pocuchal mi vlasy, načež se na mě jen chvíli díval. Nechápal jsem, jak jsem mohl chvíli pochybovat o tom, že bych se mu nelíbil, když mi neustále věnoval takovéto pohledy. „Nekoukneme na nějaký film?" zeptal se z ničeho nic a vstal „Vedle mám disk a něco málo na něm je. Nechám tě si vybrat. Co ty na to?"

Muselo jít vidět, jak se mé ubrečené oči rozzářily „Jo," přikývnu „jasně. Rád."

„Super," prohodil a zmizel u sebe v pracovně.

Většinou jsme náš společný čas trávili něčím sexuálním anebo řešením mých psychických problémů. Přišlo mi překvapující, že se mnou chce trávit čas i nějakým tak obyčejným způsobem. S úsměvem jsem sebou praštil do postele. Moje emoce byly blázinec. Ještě před chvíli jsem se hroutil a teď jsem se cítil až divně spokojený.