Verše mé mysli

Temnojmenní

Vítr šeptá naše jména,
vídáváš nás občas v snách.
Ztracené jsou naše duše,
těla rozpadla se v prach.

Tak beze jména kráčíme,
pár stínů lidí znavených
a za sebou vláčíme
řetěz z vin našich ukutý.

Chybili jsme ve své víře,
napáchali mnoho zla.
Teď jsme pro všechny už spíše
jen stíny strachu ze sna.

Dávná sláva se obrátila v prach,
přišla vláda nás, Temnojmenných.
Dnes zůstala jen zkáza a strach
v našich duších bezejmenných.

Ač jiné tělo nyní nosíš
v hloubi srdce dobře víš,
proč občas večer prosíš
ať se ráno neprobudíš.

Bojíš se že pochybíš
jako před lety,
že zatoužíš ovládnout
zas všechny světy.

Míváš strach sám ze sebe,
před vzpomínkami utíkáš,
když však hledíš na hvězdné nebe
víš, čí krev byla prolita.

Máš šanci lepší život žít
šedooký ptáku,
co spáchal jsi, zpět napravit,
srdce je v tvém znaku.

***

Jedna pověst praví, že než byly mosty mezi světy uzavřeny, pokusil se mocný mág se svými služebníky ovládnout všechny světy, do kterých se mohl dostat. Věřil, že pak dokáže zabránit válkám, hladomorům a epidemiím, které v těch dobách panovaly, krutě se však zmýlil. Přišel o všechny své blízké a tak, hnaný žalem a bolestí z jejich ztráty, vyhlásil pomstu těm, kteří ho o ně připravili. Stíhal je se svými věrnými přez mnoho světů, a za nimi šlehaly plameny a bortila se země. Když je pak dostihl a pomstil své blízké, rozhlédl se kolem sebe. Jako by se probudil ze sna, spatřil, co svými činy způsobil a hořce toho litoval. Pak vzal svůj meč a ukončil svůj život, než stihne způsobit ještě více zla. Jeho služebníci se rozprchli do všech koutů světů a podle pověsti tam bloudí dodnes. Ale možná, že se to skutečně stalo. A možná si jedna z duší vzpomněla na své minulé životy a má strach, že se dopustí stejné chyby jako kdysi...