Verše mé mysli

Syn přítmí

Na tvém jméně leží stín,
radost halí smutku plášť.
Vím o nejhorší z tvých vin,
choval jsi snad v srdci zášť?

Bílé město spálils v prach,
místo smíchu teď zní pláč,
na gondolinských leží strach
a ty pod Amon Gwarethem umíráš.

Dřív hledělo na tebe shůry,
v úžasu jsi před ním stál,
teď řádí v něm temné stvůry,
čas nečeká, běží dál.

Jaká byla tvoje zrada?
Hořká, trpká, bolestná,
pro dívku, neměla tě ráda,
víc neprocitneš ze sna.

Chtěl jsi stát po jejím boku,
slyšet její šťastný smích,
držet její ladnou ruku,
však byla z tvých příbuzných.

Snesl bys jí hvězdy z nebe,
do ohně bys pro ni sáh,
ač neměla ráda tebe,
přec dál dlela ve tvých snách.

Pak srdce jinému dala,
láska se změnila v stín
a nenávist k smrtelníku,
ubíral ses v horstev klín.

Tam tě však zaskočili
ti ze skřetího plémě,
na ruce pouta vsadili,
dlouho jsi dlel ve tmě.

Nepříteli jsi pak stanul,
zřel jeho děsivou tvář,
nahlédl do tvojí duše,
zhasla všechna zbylá zář.

Jak odolat temné moci
když v srdci ti zuří svár?
Nejtemnější z černých nocí,
světlo prchá kamsi v dál.

Nikdo neví, čím sis prošel
než tvou vůli zlomil,
jaké lži jsi asi slyšel,
než jsi hlavu sklonil.

A tak pro všechny teď jsi
jen zbabělý zrádce,
kdybys ještě živý byl,
neunikneš oprátce.

Každý z nás je černobílý,
suď, až celou pravdu znáš,
nezměníš věci, které byly,
však nový pohled tomu dáš.

Věnováno Maeglinovi.