Tenká hranice {L.P} ✔️

70. kapitola-prázdnota

„Ashe?"

Uslyšela jsem něžné zašeptání přímo vedle mého ucha, ale i tak jsem neměla sílu na to se pohnout.

Jsem mrtvá?

„Zlato?"

„Pohnula se!"

Harry.

Počkat!

Harry?

Namáhavě jsem otevřela oči a chvíly si zvykala na ostré bílé světlo.

Kdyby na mě nikdo nemluvil, tak bych si opravdu myslela že jsem v nebi, že jsem mrtvá.

Matrace na které jsem ležela se mírně prohla a cizí ruka mě jemně hladila po vlasech.

I kdybych měla sílu na to se posadit, neudělám to.

Právě teď si přeju abych neměla vzpomínky, abych si nic nepamatovala.

Abych jednoduše nevěděla.

Trhavě jsem se nadechla, to bylo asi poprvé co se mi do plic dostal dostatek kyslíku.

„Jsme tak rádi že jsi v pořádku!"

Niallův hlas bych poznala i o půl noci, silný Irský přízvuk s kapkou křivky.

„Možná by jsem byla radši kdybych nebyla"

Ztěží jsem se opřela o lokty a rozkoukávala kolem.

Znáte to klišé když se nějaká postava ve vaší oblíbené knize nebo filmu zrání a probudí se v nemocnici?

Já se probudila v pekle.

„Co to říká-"

Ani nestihl doříct větu a já se rychle dala do sedu.

Neumíte si představit jak moc se mi zamotala hlava ale teď bych su opravdu přála abych se neprobudila.

„Co tady k sakru dělám?"

Sykla jsem a přiložila si dlaň na čelo.

Úplně přesně si pamatuju Simona, výstřel a tu opakovanou bolest když nikdo nehnul prstem.

„Jsi v bezpečí, už se ti nic nestane. Teď by jsi ale měla ležet"

Usmál se na mě Liam ale já ho odbyla vražedným pohledem.

Teď mi to došlo.

Musím mu dát na jevo že mě to bolí, a to jen jedním způsobem.

Zmateně jsem si ho prohlédla a zaryla si jeho znepokojený výraz do paměti.

Opět jsem se zhluboka nadechla a nadzvedla jedno obočí.

„My se známe?"