Nevíš nic, dokud si to neposlechneš...

Květina

Chtěla bych na střeše na měsíc se dívat.
unešeně energii hvězd do očí přijímat.
Špičkou nože jezdit po své holé kůži,
naposledy přičichnout k temně rudé růži.

Sníst jeden okvětní lístek,
aby se mi po těle roznesla ta chemie.
Vyberu si jen ten jeden úsek,
kde ledové ostří teplo rozbije.

Rozřízne ho vedvé,
stejně už je rozpolcené.
Z tolika temných nocí,
ve špatně prožitých rocích.

Nechat tekutinu růže stéct,
okapem steče dolů na trávu od rosy.
Nechám se ledovým větrem svléct,
vzpomenu si jak jsme spolu tančili bosí.

S tou vzpomínkou se budu dívat,
na padající tělo bez ducha.
Nechám ho odpočívat,
budu lidem šeptat do ucha.

Z kapek řeka stala se,
ten úsek se jmenuje Květina.
Tam vždy s jiskrou v očích smála se,
když si nohy v řece smočila.