Akt II. Den tmy

31 8 6
                                    

„Tenkrát do nás šili, víte? Všichni padali jako hrušky, sotva někdo doběh k nějakýmu vojákovi. Právě ti byli nad náma a mířili přímo na naše hlavy. Byly to totální krvavý lázně v naprostý tmě a my neviděli ani hovno. Měli to dokonale promyšlený, těžko jim pak moh někdo dokazovat, že potlačili povstání takovym způsobem. Nikdo vo ničem nevěděl, nikdo se nic nedozvěděl. Ten posranej hvizd kulek mám v hlavě furt a tu rozprsklou krev na vočích nemůžu nějak smýt. Chápu, že to zní dost depresivně, jo ale tohle mě fakt vzalo. Netrvalo to moc dlouho. Když vyvraždili asi dvě řady, zastavil sem a skrčil se ke zdi. Je mi jasný, co si teď jakože myslíte. Byl jsem srab, sketa a měl jsem bojovat dál, ale pochopte. Když se tam ležel jak lata, jen jsem cítil kousíčky mozků na svým ksichtě. Měli nás všechny na mušce, ale patriotismus prostě vyhrával všecko. Mohli si z nás vybírat, ale zasraná hrdost prostě vyhrávala všecko! Nikomu se nechtělo votáčet a zdrhat. Nikomu. Jenom já, já samotinkej utek s tucháčem o tom, že se mi je podaří zachránit. Jakmile vám dořeknu celej příběh, fakt nevím, estli toho pocitu nabudete taky. Jo, vidím jak se vám tváře mění do jakýsi splácaniny znechucení a máte naprosto ten správnej výraz, kamarádi. Estli to nebudete brát vážně, rovnou si tu před váma můžu vystřelit mozek z hlavy, aby to začalo být pořádně bizarní. To by vás už donutilo minimálně křičet. Ste asi dost na suchu. Já vím, že na začátku sem se tvářil všelijak, ale pokud máte žížu, klidně si na ten bar děte, kruciš. Uslyšíte mě furt, ne?" pronesl Frank a kývl na barmana.

To víte, když mluvíte dlouho, vyschne vám v krku. Potřeboval to nějak zapít a skrýt to, jak moc nervózní z toho byl. Tehdy mi ho bylo docela líto a to jsem ani nevěděl, co všechno nás čeká. Barman přiběhl s dalším bourbonem a položil ho vedle Franka. Zdvořile na sebe kývli a barman zase odkráčel. I když nebyli všichni na svejch místech, Frank si jemně uskrl a pokračoval ve vyprávění.

„Potlačil sem všechny pocity toho, že to byl blbej nápad a vběh sem do uličky. Nezastavoval sem se, i když mi ty skřeky furt trhaly uši. Mohl jsem je zachránit a umřít s něma, ale prostě jsem nechtěl, aby mě dostali. Nebyl jsem nijak vybavenej, transparent sem někde zahodil a holejma rukama bych vojákům nestih vlepit ani facku, natož je zabít. Taková vlna sprostejch slov přišla, když jsem dorazil k vysoký stěně. Nikde nebyla východová cesta a já byl krapet v prdeli, že? Nemyslím si, že mě ti vojáci slyšeli nebo viděli vodcházet. Kdyby jo, můj mozek tam ještě teď stejká do kanálu. Ne, tohle není konec příběhu. K mýmu štěstí jsem našel takovej krásnej výklenek a nějaký ty krabice. Prostě jsem to na sebe nějak poskládal a přeskočil na druhou stranu. Podle toho, co jsem slyšel, sem byl na druhé straně konfliktu. Respektive u vojáků. Teď si možná říkáte, že to bylo super. Že jsem moh přijít a všem jim nakopat prdel. Já vím, že teď si asi nezískám vaše sympatie, když řeknu, že jsem utek i podruhý. Pelášil jsem pryč tak rychle, že sem ani nedokázal pochopit, jak je možný, že jsou moje nohy tak rychlý. Popravdě jsem ani netušil kam utíkám, protože byla furt zasraná tma. Už když jsem přeskočil, skřeky ustály. Bylo mi jasný, že se ujistí, estli to někdo přežil. Chudáci kamarádi, sakra. Jo, furt mě to žere," povzdech si Frank a opět upil ze svý skleničky. Začalo mi rázem docházet, že to nepil na žízeň.

Docela dobře už se dalo zkoumat to, že lidi s ním měli nějakej ten soucit. Dokonce dostal sympatie i za ten útěk v podobě potlesku, který byl vlastně tak krásně náhodnej, že to Franka donutilo se pousmát.

„Nebudu lhát. Po cestě jsem srazil pár lidi. Nevím estli jsem někomu po cestě urazil nějak hlavu nebo zlomil vaz, ale já doufám, že ne. Byli naprosto slepí, stejně jako já, ale moje nohy nepřestávaly běžet. Popadal sem dech, plíce jsem měl zaražený až někde hluboko v těle, ale já se nezastavil ani na vteřinu. Neměl sem ponětí na jaký ulici se zrovna nacházim ani kolik je hodin, ale svítat fakt kurva nezačalo. Tehdy bych to neskutečně vocenil. Byla to naprostá apokalypsa, šílenství. Tehdy mě ta tma vobejmula a proklouzla do útrob do mýho, už tehdy naprosto zničenýho, těla. Nedokážu říct kolik nás tam tehdy bylo, ale myslím, že dvě stovky určitě. Nikdo to nepřežil, nikoho jsem po tom masakru nepotkal, nikdo se mi neozval. Možná jim ani nedošlo, že sem vodběh, což je asi dobře. Aspoň na mě mohli líp vzpomínat, než tu, že jsem si zachránil prdel s tím, abych to těm hajzlům moh vrátit. Byl jsem z toho hodně v hajzlu. Jo, brečel jsem jak malá děvka. Po nocích, přes den. S toho vám asi došlo, že jsem nakonec někam dobloudil. Sice po dost dlouhý době, ale za svítání sem domů dorazil. Nevím, estli někdo řešil, co se stalo. Možná ani ne, protože vo tomto to celý je. Všichni se staraj vo sebe, nikdo nemá sílu se proti někomu postavit, vůbec! A když si kurva přijdou pro ně, volaj vo pomoc, ale nikdo je neslyší, protože všechny už dávno povraždili. Docela by mě zajímalo, co by dělal ten člověk, kterej by si tohle čet," zamyslel se Frank a na chvíli vydech.

FrankWhere stories live. Discover now