Akt V. Nebeský klid

21 5 4
                                    

„Co to mám kurva s hnátou?" vystřelil sem z toho lehátka, což se ale ukázalo jako dost na piču nápad, poněvadž sem byl hned zpátky na zádech. Petřík z toho měl vočividně škodolibou radost.

„Nechali sme vám ji uříznout, Franku. Nešla vole zachránit. A sám vidíte, že se ani neumíte zvednout, tak ležte a už mě neserte." odsek Svatej Petr

„Cože? Ste se vole posrali v kině? Jak mám vo tom teď jako chodit a pomstít svět, do prdele? To jako budu chodit vo nějaký železný holi? A já se zvednu, chytráku! Správnej muž si sám vybírá ten správnej čas!"

„Říká se tomu berle, ty budižkničemu. Já sem doktor, vím vo čem mluvím."

„Jojojo. Já se vo to neprosil."

„Byl's pičo v komatu, tvoje potvrzovací kecy nebyly potřeba."

,,Takhle nějak probíhala naše velmi milá výměna názorů. Asi přesně takhle to nebylo, ale tak ňak si to pamatuju. Ležel jsem tam na můj vkus až moc dlouho, ale když naznali, že se moje noha nevodpojí jako Británie od Evropy, moh sem vstát. Cítil sem se fakt trapně, protože mě furt podepírali, abych sebou prej neflák. Když sem už po několikátý řek, že udělám vozemboucha z nich, dali pokoj. Lidi můžou mít fakt divný rána, hlavně po kocce, jenže zkuste se vzbudit bez nohy! Teda bez tý živý, kdybyste neměli tu amputovanou, tak byste asi ani nevstali, to je fakt. Bylo vidět, že to je jakási improvizovaná klinika, tohle by v seráči nikdy nepovolili. (Seráč znamená seriózní, ok? - pozn. vypravěče) Neměl sem tenkrát náladu tam sedět dýl, než bylo potřeba. Volal mě svět, má matička - neboli zasranej Beualand, kterej mě akorát vzal, rozesral a vypliv jako nesloženou sedačku z Ikei. Bylo těžký mě složit a navíc se to nikomu nechtělo dělat. Musel sem na to sám. Doktor mi řek, ať se uklidním - vtipálek jeden. A pak za ním dojdu na chodbu. Divil sem se, že tohle místo má vůbec ŇÁKOU chodbu. Cítil jsem se tam jako v nějaký posraný ruině. Všude byla hromada tmy, jediný světlo tu tvořil reflektor nademnou a červený tlačítko s nápisem EXIT.

Doktor mě vzal do svý pracovny a ponuk mi, ať se posadím, což jsem sice odmítl, ale nová hnáta měla jiný názory, takže moje hrdinství šlo zase do prdele. Roztáh sem před ním nohy jak Lady Fuckingham a čekal, co z něj vyleze. Kupodivu to nebyla žádost vo sex," řekl s lehkým pousmáním.

Jeho úšklebek neznamenal nic, oproti salvě smíchu, kterou vydalo publikum. Frank někoho podruhé pobavil, tomu se těžko věřilo. Očividně se ukázal jako velice zábavný člověk.

„Začali jsme kecat vo rozpadu společnosti. To, že to nebyl rozpad, ale pouhý ruiny lidský důstojnosti sem mu zdůraznil prakticky okamžitě. Na stole mu ležel balíček kapesníků a s jedním z nich si votřel pot. Normálně se ze mě zesíral nebo něco tajil. Spíš vobojí. Začal mě vujišťovat vo tom, že ta noha je technologický pokrok. Fakt sem chcal z pokroku, kerej mi sežral nohu a znemožnil mi si na ni pořádně dupnout. Chtěl říct něco vo tom, jak se o tu nohu starat, co mi vlastně dělali, ale v ten moment mi to bylo fakt úplně volný. Nahned sem mu řek jakej mám plán. Což znamená, že jsem neměl... žádnej.

Brzy ale vo tý hnátě budeš moct chodit, ty budižkničemu, chce to jen čas, říkal.

Kdyby byl čas pohled a ten uměl zabíjet, tak by doktůrek seděl na židli rozlomenej vejpůl a ani bych nepotřeboval žádný zasraný mechanický ukazovátko. Ale fajn, nejspíš si říkáte, že sem hrozně nevděčný hovado a jo, to sem nejspíš byl. Přece všeci ví, že nejlepší možnost, jak se vyhnout nemocem a smrti, je být mrtvej.

Teď, když jsem se stále dokázal voznačit jako živoucí fosilie, musel sem dokonat to, co sem započal.

Dopít zbytek whisky, kerou sem nechal na baru, poněvadž si sem jistej, že tam ňáká zbyla, než sem upad, ale beztak ji ten zmrd dopil. To mi připomnělo, že se nejspíš ptáte, kde ten týpek je a jak se vůbec menoval. Popravdě nevím, pacholci. Už sem ho tam neviděl.

FrankWhere stories live. Discover now