Frank

Akt IV. Do jámy lvové

Seděli jsme a čekali. Asi si tady říkáte, jestli se Frank vůbec vrátil. Rád bych vás uklidnil tím, že vás tu nebudu po zbytek kapitol otravovat jen se svýma stupidníma poznámkama, protože Frank se po desítkách minut zase posadil na svou barovou židličku a dělal, jak kdyby se vůbec nic nestalo. Takže o nic nepřijdete. Nuže, Frank sice dělal, že je v pohodě, ale něco na něm bylo jiný. Tehdá mi nedošlo, jak dobře umí skrývat svoje emoce. Věděl jsem, že už nikdy nebude takovej jako dřív. Což o to; tahle myšlenka mi v hlavě poskakovala už od jeho prvních vět.

„Ležel sem tam dlouho. Skoromrtvola mezi hordou mrtvol. No, jako bylo to znepokující, nemyslete si. Ani sem nedejchal. Představa, že mě sem někdo přijde dodělat byla děsivější, než uvědomění si tý posraný skutečnosti, že tu zdechnu. Chvílu sem věřil tomu, že to někdo přežil. Že mi ten dotyčnej šťastlivec pomůže a já budu moct eště žít dost dlouho na to, abych tohle moh někomu kecnout. Teď mi dochází, jak naivní jsem kurva hole byl. Začínalo mi docházet, že zázraky byly v ten moment těžce nepravděpodobný. Kéž by tenhle příběh měl takový ty světlý chvilky a snad i šťastný konce, ale hej, to předbíhám. To víte, že sem se snažil hýbat, ale nebylo to nic úžasnýho. Noha mě neposlouchala. Dal bych tehdy půlku svý prdele za to, že celá upadla. Bolest mě měla v kleštích, za normálních vokolností bych nadával jak dlaždič. Plus taky pořádně nahlas, takže by můj hlas po pár hodinách zněl jako by obsahoval obsahy tří zasranejch popelníků. Posunul sem svý rozesraný tělo nějakej kousek blíž ke dveřím. Že já se od nich vůbec kdy vzdaloval, hergot! Vlastně jsem věděl, že všechno je v hajzlu. Jenže vás asi zajímá, jak sem to přežil, když tu teď sedím před váma. Vtipná situace to byla, co si budem. Najednou se totiž z repráků ozvala ta stará popová vodrhovačka, kerá kdysi byla všude. Jo, i ve vaší lednici. Byl to tak zvláštní moment, že mě ani nenapadlo uvažovat nad tím, kdo to rádio pustil. No, když jsem uslyšel hlas, chtěl jsem bejt deset metrů pod zemí. Zněl jako ten týpek s rekordérem, co sedí tady v rohu a furt má nějaký prupovídky, když domluvím. Hlavně mluví, jak já," dokončil Frank, ale na mě se ani nepodíval.

Jak o mě kurva ví? Já to přece jen zapisuju, nic nekecám! Nebo... jo?

„A je to tááák báááječnýý, bááječnýý život! Není potřeba se smát a brečet, je to táák bááječnýý, bááječný živooot! Začal ten tejpek a šel pomalu ke mně. Jeho zpěv byl naprosto příšernej, sorry, že sem to napodoboval, ale je to součást příběhu. Ladně překračoval tu hromadu zdechlin, až nakonec stál přímo u mě. Sjížděl mě vočima od hlavy až k péru a celou dobu měl tak vykulený kukadla, že sem si skoro přál, aby mě někdo dodělal. Zeptal sem ho, estli tu na sebe budem jakože jen mlsně koukat nebo si dáme dort a věřte tomu nebo ne, von zas promluvil. Taky mi podal ruku, ale když viděl můj zřízenou paznehtu, zase ji utřel do kalhot a zakroutil kebulou. Chytrej kluk to byl. Na to, že měl před sebou hotový jatka, byl poměrně v klidu, což mě tenkrát poměrně zarazilo. Ujistil mě vo tom, že určitě najdem způsob, jak mě dostat na nohu a odešel za bar. Moje mysl byla v pěknejch sračkách, když se snažila zanályzovat, co přesně tam dělá, ale to nebylo nic a rozhodně se to nevyrovnalo tomu, co následovalo. Ten kokot začal normálně leštit skleničky, fakt akože nekecám! Pusu sem měl votevřenou dokořán a jen sem kroutil hlavou nad jeho zkoumáním, estli na tý skleničce nejsou žádný skrvnky. Málem mě tam vomyli, eště víc, než ty skleničky. Když si do jedný z nich začal lít jakousi tekutinu, prostě sem votázce neodolal." povídal Frank stále.

Nenápadně jsem si odsedl, protože mi došlo, že jsem mu vlastně až příliš na očích. No jo, schovat si celou tu posranou techniku není vůbec snadný. Ostatně mi to tady furt šustilo a lidi se na mě otáčeli jak na kreténa. Sakra, teď mi došlo, že si mluvím sám pro sebe.

"Hej, tady před tebou leží stovka lidí bez posranejch hlav, doteď z nich teče krve jak z volů a ty chlastáš?! Přesně na tohle sem se ho zeptal a lidi, von se tak zastavil, položil před sebe skleničku a na férovku se zeptal: A ty s nervama děláš co, Franku? V tenhle moment sem se jakože zarazil a zamyslel se. Jako... na fakt dlouho. Hodně dlouho... a pak sem ho poprosil, aby mi nalil taky. Eště nikdy sem nepil v baru mezi hordou mrtvejch lidí. Všechno je jednou poprvý, no. Během toho pití sice týpeček vůbec nepřišel s žádným plánem, jak mě postavit na nohu, ale díky alkoholovýmu vopojení mi to začalo být brzo u prdele. Pamatuju si, že ta whisky byla tenkrát fakt dost dobrá, jen si už sakra nepamatuju na ten název. Házel sem do sebe obsah jedný skleničky za druhou, seděli sme tam v tichu a pomalu polykali. Bylo to takové krásně melancholický ticho, až sem cítil ňákej knedlik v krku, či co. Zachvílu ke mně ale přišel velkej neznámej a snažil se mě posadit. Pochopitlelně sem se trochu nasral, ale fakt jen trošíčku, i KDYŽ TO FAKT ZKURVENĚ BOLELO A DOTEĎ SI NA TU BOLEST VZPOMÍNÁM, ÁÁÁ DO PRDELE! Fuu, byla to fakt síla, ale nakonec sem po několika dlouhejch vteřinách, kerý se tvářili jako minuty, seděl na prdeli a koukal mu přímo do vočí. A v ten moment mi došlo, že ta noha stále krvácí. A tak sem upad do limba," pronesl Frank a kopl do sebe zbytek bourbonu.

Z jeho výrazu ve tváři jsme s barmanem poznali, že když nedostane rychle novej, bude to zlý.

„Upřímně vám řeknu, že nemám ani ponětí, co se dělo, dokud sem nevotevřel oči. První věc, kerou sem slyšel byla ta, že se jakože nějakej neznámej hlas divil, že sem neupad do limba už dřív. Že prej je to nemožný a měl bych bejt už po smrti nebo co. Jako dodalo mi to ňáky sebevědomí, ne že ne. Hned potom sem zas usnul, byl to jen nějakej záblesk. Nevím, kdy sem se probudil podruhý, ale příjemný to nebylo. Do vočí mi prudce svítilo vostrý světlo. Asi nikdo nepočítal s tím, že eště budu obývat tendle svět. Podle svých dedukčních schopností bylo nějak pravděpodobný, že ležím na lehátku, vlastně spíš na sálu. Dycky jsem měl z doktorů jakýsi obavy, ale pozitivní bylo, že oni ze mě taky, plus byly eště větší. Naposled sem jednoho doktůrka - no fakt - přesvědčil vo tom, že píchat do mě tu jehlu není úplně dobrej nápad, jinak ji pak bodnu já do něj. Přestal. Provozovat ordinaci, teda. Teď nevím, kde je mu konec. Čekal sem, že se bude něco dít, ale když moje tělo dostalo koule a konečně se zvedlo, nikdo nikde nebyl. Okolo mě jen černý obrysy objektů a jedinej zdroj světla byl přímo nade mnou. Netušil sem, co je na mě jinýho, spíš jsem vočekával, že se brzo zjeví Svatý Petr, o kterým si všichni myslí, že je doktor. A pak jim dojde, že není, ha.

Pozitivní bylo, že sem necítil žádnou bolest. Odhodlal sem se k tomu, abych si prohlíd celý svoje tělo, což asi nebyl jeden z těch nejlepšejších nápadíčků. Do píči, v ten moment sem se cítil, jak kdyby mi kdosi čórdl duši. Noha byla fuč, nahradilo ji něco, co se ani matně nepodobalo lidskýmu masu. Má kulometná palba sprostejch slov byla nejspíš znamení pro Petry, aby mě konečně navštívili. Samozřejmě sem si je ani neprohlíd a z mý držky vycházelo mnoho votázek. Nevím proč měli pocit, že se ptám na jedno a to samý. Zeptat se, co to je a vložit do toho vždy jiný sprostý slovíčko je kurva do píči, co to tenkrát bylo, do prdele, rozdíl!

A jeden z nich ke mně prostě přišel a podíval se mně zpřímá do očí.

A pak mě pozdravil.

Znal mý jmeno."