Akt VII. Sabotáž

14 2 0
                                    

No, tak jste to slyšeli. Frank se konečně rozhodl, že chce být pořádně vidět. Jako mám pocit, že tohle byla zajímavá část, protože víte co. Hromada akce, výbuchy, mrtvoly, střelba! Prostě jak americký akčňáky. Normálně jsem měl pocit, že přede mnou sedí vopravdovej Bruce Willis, protože on byl prostě drsnej, ale teda víc citlivej, to asi jo. Takže ne, nebyl to upe Bruce, ale chápete. No to je fuk, stejně tyhle moje výplody nikdo nečte.

Tahle část je ale super.

„Asi si to představujete v tendle moment tak, že sme se s Gavčou napakovali bouchačkama, vobstarali sme si auťák s automaťáckou střílnou a v každý ruce měli jeden plamenomet, ale kéž bych se toho někdy dožil, do prdele! Zbraně smě měli dvě. Já měl svou automatickou pušku a Gavin ten podělanej revolver, kerýmu říkal Bessy. To byste ho zabili, furt na ní mluvil, a když někoho zastřelila... no, to je buřt.

Každopádně sme vopustili brloh a vydali se zachraňovat svět. Jo, fakt v tom nic jinýho nebylo a navíc je asi třeba dodat, že ten plán neměl žádný detaily. Za chvilu sme byli jako hladová rodina, která se chce někde nadlábnout, ale všem je jedno, kam se pude. Nakonec si vyberte cokoliv a vy budete ten špatnej. Ulice už nebyly plný mrtvejch těl, jen hromady krve, svršků a nějakejch vosobních věcí. Bolelo to upe stejně, možná ještě víc, ale tohle je to, co vás pak sune dopředu, víte? Protože doufáte, že na tý zemi už další voběti nebudou. Teďkom se mi vo tom mele dobře, ale tenkrát mi na bedrách leželo víc, než sem byl schopnej unýst. I teďkom mám v palici ten výjev, kdy sem klečel nad těma mrtvejma, a páry uslzenejch očí mě pozorovali. Já teda nevim, estli brečeli, ale počítám s tim, že žádnou reakci asi mejt ani nemůžete, protože estli to byl vztek, nikdo mě ani nestih napadnout, což je na jednu stranu zvláštní, poněvadž chápete – já byl jedinej. Nikdo kurva jinej vokolo mě nestál, ale chápu. Stačilo, aby vyběhli ven a ta přibíhající patrola by je mohla v klidku sejmout, což bych už asi nevustál. Víte, i po těch letech nedokážu v klídku vodpovědět na to, proč se todle stalo. Většina z nás věděla, že něco je prostě v píči. Postupná cenzurka, ňáký ty mizení, ale žádný vraždy. Navopak, spíš těm lidem vymejvali mozky, takže jeden den ste slyšeli nějakýho týpka jebat do něčeho, co souviselo s vládou a vo tejden později ji vynášel vole do nebes, jak dyby nic lepšího nebylo. Bylo to vlastně celkem děsivý. No a dyž ste byli vodolnej zmrd, tak ste se ztratili. Prostě se na vás radši ani nikdo neptal, protože to bylo určitý znamení a tak všeci radši drželi huby. Vy vo tom teď asi nevíte, vono se to hodně tají a nikdo si už moc nedovolí, ale tak trochu počejtám s tim, že ste tady, protože máte už ňáký pochybnosti. Třeba ste vo něčem četli, ale spíš vy všeci, co tady žijete, vo tom asi moc nevíte. Kdybyste mně nevěřili, tak se sbalíte a dete do prdele, ale vy ste furt tady. Vy ste prostě furt tady. Asi vás zaujalo to, jak mluvim, nebo ze mě máte bobky, a kdybyste se jen zvedli, tak vám vole asi ustřelím palicu, ale jako v klidu. Ty dveře sou non-stop votevřený, takže se klidně můžete sbalit a zas jít, já si to dyž tak dovyprávim personálu a tam tomu týpkovi, co sedí v zádu a něco tam furt šteluje."

A nemůžu mít prostě pokoj, do prdele? Jakože já jsem na dost tenkým ledu, protože on nikdo úplně neví, že to celý nahrávám a vlastně bylo trošku debilní si sednout tak úplně dozadu, ale jinak to udělat prostě nešlo. Já mu radši tenkrát vůbec neodpověděl a naštěstí jsem na lidi, kteří se na mě otočili, hodil tak vražednej pohled, že vole Chuck Norris hadr. Jinak on fakt nikdo neodešel. Frank mlčel asi minutu, kterou využil na picí pauzu, ale nevrzla ani jedna židle. Naštěstí se ten svět celkem změnil, páč před pár lety by se polovina lidí zeptala, jestli z toho bude záznam a šli by domů. Jako na vejšce s přednáškama, úplně to samý. V ten moment, kdy jedete živě, jste všem u prdele, ale tady to byla zlatá výjimka, krásný.

FrankWhere stories live. Discover now