Princezna na útěku

27. Horší než se zdálo

-Princezna-

Probudily mě hlasy nacházející se v blízkosti. Přesto, že jsem otevřela oči, viděla jsem jenom tmu. Moje tělo se nechtělo ani trochu pohnout. 

"Takže ty jsi pro ni přijel? Díky za tvojí laskavost." 

"Neprosím se tě o díky. Je samozřejmost, že jsem pro ni přijel." 

"Oh, opravdu? Za jakým účelem, je to samozřejmostí? No jistě, jsi přeci jen něco jako její starší bratr. Je fajn že se takhle o ni staráš, bráško."

Něco spadlo na zem. Z té rány mě zabolel bubínek. "Co to děláte?" sykla jsem. 

"Jsi vzhůru?" Najednou jsem pochopila, proč jsem nic neviděla. Will mi sundal z čela už skoro suchý hard. Hned jak to učinil, jsem musela kvůli velkému návalu světla, oči znovu zavřít. 

"Kde to jsme?" zamračila jsem se a pokusila se znovu otevřít oči. 

"Na Anglickém dvoře." oznámil mi Edward a podepřel mi záda, abych si mohla sednout. Will však udělal to samé z druhé strany a ještě mě chytil za ruku. Zmateně jsem se dívala na jejich propalovačné pohledy.

"Okej hoši, vstát snad ještě umím, ne?" ušklíbla jsem se a sundala jsem za sebe jejich ruce. Když jsem se konečně pohodlně usadila, projela jsem svým pohledem celou místnost. "Takže, co se stalo?" 

"Král Charlie z Anglie, díky princi Denisovi, poskytl vašim i mým lidem azyl a pomohl jim si najít dočasné ubytování. Také sem míří král Západní říše. Zítra se bude projednávat celá naše situace a co se vůbec bude dále dít. To poté bude vzkázáno lidu a podle určitých rozkazů se začne jednat." obeznámil mě Edward. 

"Takže se vracíme do našich rolí, co?" poškrábala jsem se na čele a vstala. 

"Princezno!" Will mě podepřel a já se zarazila. 

"Cože?" otočila jsem se na něj. To myslíš vážně? Známe se už tak dlouho a nikdy jsi mě takhle nebral. Proč teď? 

"Měla by sis lehnout." Přestala jsem svůj pohled věnovat Willovi a začala jsem se mračit na Edwarda. Co to s nimi je?

"Jsem v pohodě. O co jde? Sami jste řekli, že se vše projednává už zítra. Musím se jít přip-"

"Ty tam nejdeš." vznesl vážně Edward. Měl založené ruce na prsou a stál opřený o rám dveří, jako by mě odmítal pustit z téhle místnosti. Teď už jsem vážně byla vzteky bez sebe.

"Ty mi nemáš co rozkazovat! Sám ses svého postavení vzdal!" vyjela jsem po něm, což jsem asi dělat neměla. 

Jeho obličej zpřísněl. "To ty taky. Spáchala jsi velezradu! Ty jsi udělala stejně hroznou věc jako já." 

Opravdu z něj v tu chvíli šla hrůza. Nemohla jsem se pohnout. Jediné co jsem v tu chvíli mohla dělat, bylo padnout na kolena. Když mě takhle Edward viděl, jeho obličej trochu zjemnil. Odvrátil ode mne svůj pohled a odešel. Nezapomněl ale za sebou třísknout dveřmi.

Will mě pořád přidržoval, i když už jsem se vlastně nacházela na zemi.

"Jsi v pořádku?" pohladil mě po tváři a zvedl mě. Jako malé dítě mě posadil na postel a podřepl si přede mnou. 

"Nemůžeš teď nic dělat. Edward má dneska korunovaci na krále Essenu. Vím, že je trochu zvláštní, když už ta země ani není. To co tím chci říct je, že má teď o dost vyšší postavení než ty. Když tě tvoji rodiče viděli, tvůj otec tě odmítl znovu právoplatně zařadit do rodiny." 

"Co, cože?" Nevěřila jsem tomu. Za všechno tohle můžu já. Otec mě odmítá. Naše říše se rozpadají. A já jsem zase jen zlomená loutka. Co můžu udělat? 

"Měla by sis odpočinout. Jsme pokojích od dvorních dam, takže tady budeš mít klid. Kdybys měla hlad, řekni strážím. Bohužel teď budeš mít střežený pokoj. Do projednání nemůžeš odejít. Snad to pochopíš." pousmál se a znovu mě pohladil do tváři. Věděla jsem, že má o mně strach, ale nedokázala jsem v tu chvíli vnímat nic jiného, než všechny mé hříchy. 

Nevšimla jsem si, kdy Will odešel. Neslyšela jsem nic. Pouze jsem tam tak seděla a nedokázala se pohnout. Tak takový od teď bude můj život? 

Nevím jak dlouho jsem tam takhle seděla. Nevím kolik hodin od té doby uběhlo. Jediné co vím je, že jsem vstala a přesunula se ke dveřím. Šlo slyšet mluvit vojáky a občasné kroky. Konečně už jsem neslyšela jen nekončící ticho. 

"Prý je dneska pohřeb nějakého vládce." začal jeden z vojáků.

"Nekecej! O koho jde? Musí to být ten král Essenu, že? To dneska korunují nového krále a ještě k tomu pohřbívají toho minulého?"

"Určitě to je on. Páni, ale je to divné. Najednou k nám přifaří lid z dvou padlích říší a dělají takové věci! Nevím, co si náš král myslí." V jeho hlase byla arogance. 

"Být tebou, bych radši takové věci neříkal." Tenhle hlas mi byl povědomý. Připomínal bratránka Denise. 

"Omlouvám se, princi Denisi." Ani jeho omluva nezněla věrohodně. Takové lidi jsem nenáviděla. 

"Pustíte mě?" optal se bratránek spíše rozkazem. Věděla jsem, že jde do mého pokoje, přesto jsem se ani nepohnula. 

Když se otevřeli dveře málem jsem přepadla, ale bratránek mě zachytil. 

"Od kdy se chováš takhle divně, Karin?" optal se úsměvně a kousek mě posunul, aby mohl vejít dovnitř a zavřít dveře. Poté si dřepl a podíval se na mě.

"Vypadáš fakt hrozně. Okoupala ses alespoň? No jo vlastně, nikdo ti nepřinesl ohřátou vodu, že?" zvedl se a poškrábal se na týlu. "Jedla jsi už? Zařídím ti nějaké jídlo a taky nové oblečení. Počkej tady, za chvíli přijdou služky."

Obešel mě a chystal se odejít, ale já jsem ho nenechala. Chytla jsem ho za nohavici. "Ty mě tu necháš?" 

Denis si povzdechl, otevřel dveře, řekl něco strážím a sedl si vedle mě. 

"Jestli tady budeme jenom blbě sedět, tak odcházím, rozumíš sestřenko?" 

pokračování příště

Ahojte! Máte tu další kapču! Myslím, že dneska napíšu ještě jednu, po té denní pauze. Navíc mám úplně mega nápad! 

Doufám, že se vám líbí. - Budu ráda za všechny ohlasy! :)

Vaše Toro