Princezna na útěku

28. Miluji tě

-Princezna-

"Takže, co budeš dělat? Tímhle fakt nikomu nepomůžeš." začal Denis. S povzdechem jsem se na něj podívala.

"Co bych měla dělat? Vždyť ani nemůžu ven a pokud to udělám, je možné že skončím o hlavu kratší." polkla jsem při té představě.

"Myslíš si, že by tohle tvoji rodiče dopustili? Víš vůbec jak vypadali, když zjistili kde jsi a že jsi v pořádku?" Denis byl velmi vážný, což pro mě byla novinka. Vždycky to bylo jenom rozmazlené princátko, ale jde poznat jak za ten čas dospěl. 

"Slyšela jsem něco trošku jiného." ušklíbla jsem. Začal mi dřevěnat zadek. Vstala jsem a přesunula se na postel. Je vážně hodně pohodlná. Takový luxus jsem už dlouho nezažila.

Denis taky vstal a sedl se do křesla vedle okna. "Hele, já chápu, že sis toho taky hodně prožila. Vlastně jsi mi i trochu tím útěkem zachránila krk, když byla zrušena i moje svatba. Ale myslela jsi při tom na někoho jiného než na sebe? Víš vůbec, jak se cítili lidi okolo tebe, když jsi je takhle opustila? 

Teta se strýcem nikdy neztráceli naději a pořád tě hledali! Nešlo jen o ně, můj táta, strejda Thomas, strejda Liam! Všichni jsme tě hledali! A ty, i když jsi nás viděla, dělala jsi, že se neznáme. Kdyby ses alespoň tehdy ozvala! Ale tys nás tak nechala! Proto tě teď tvůj otec nebere jako svoji dceru a hlavně, tvůj lid už nemá princeznu." 

Nemohla jsem se na Denise podívat. Byla jsem neuvěřitelně sobecká. A můj strach s tím nemá co dělat. Zabila jsem Jamese. Zničila jsem dvě říše a zradila jsem svou rodinu.

"Vím, že má omluva ničemu nepomůže, ale přesto mi to promiň, bratránku. Ať už řeknu cokoliv, jenom to všechno víc zkazím. Nemyslela jsem, že se může stát něco takového. Prostě jsem chtěla být alespoň jednou v životě volná." Překvapilo mě, když mi stékla teplá kapka po tváři. Můj pláč byl vždy hodně hlučný a nedal se utišit. 

"A?" zeptal se Denis zvláštně. V jeho hlase bylo stále něco vážného, ale i očekávajícího. "Jaké to bylo být volná?"

Ušklíbla jsem se. "Příšerný." 

Na to se Denis hrozně nahlas rozesmál. Nemohla jsem jinak než si potichu oddechnout a začít se smát taky. 

"Na vyprávění z tvé nezapomenutelné cesty bude čas jindy." řekl když se konečně uklidnil. "Nejdřív musíš něco vyřídit." 

"Co bych měla dělat?" optala jsem se znovu a Denis se začal křenit.

"Musíš odtud na pár hodin zmizet." 

...

Po mém dost dlouhém rozhovoru s mým bratrancem, jsem se začala chystat. Nebyl to špatný plán. Navíc jsem ráda, že jsme vše důležité probírali při večeři, protože jinak bych toho moc nevnímala. 

Služebné mi nanesly do druhé místnosti, kde byla koupelna, plno horké vody a připravily mi koupel. Po opravdu dlouhé době jsem si užila takový skvost. Když jsem s ní vyšla, na posteli mi už leželi černé šaty, které se podobaly dvorským. Nebyly až tak přepychové jako královské, ale byly i tak opravdu nádherné. 

Navlékla jsem se do nich přesně v čas, protože jsem slyšela zvony. To označuje změnu stráží a také čas, kdy pod mé okno dorazí Denis a Candy, jedna mi opravdu velmi podobná dívenka, se kterou jsme se občas bavili, když jsme byli malí. 

Sponkami jsem si zrovna připínala svůj závoj, když jsem uslyšela kameny na mém okně. Otevřela jsem ho a pokynula jsem Denisovi, že mi může hodit lano. Když jsem ho upevnila, dala jsem jim znamení a Candy zatím vyšplhala nahoru. 

Objala jsem ji. Její laskavost je tak krásná. Chtěla jsem s ní ještě mluvit, ale ona mě pustila a ukázala s úsměvem na okno. Gestem jsem ji naznačila "děkuji". 

Vydala jsem se k oknu. Při pohledu dolů se mi trošku zamotala hlava. Je to o trošku níž, než když jsem naposledy utíkala ze své komnaty, ale i tak jsem se bála, že mě někdo uvidí. Denis naznačil "čistý vzduch" a já se vydala dolů. Ke konci jsem trošku uklouzla, ale to už mě jistily bratránkovi ruce. 

"Dobře, můžeš jít." pošeptal mi Denis. Zmateně jsem se na něj podívala.

"Já myslela, že jdeš se mnou?" 

"Nemůžu. Budu sedět nahoře, spolu s královskými rodinami." řekl vážně a mě to došlo. Pousmála jsem se a dala mu pusu na tvář.

"Díky, bratránku." s těmihle slovy jsem se vydala na pohřební slavnost.

...

Lidí zde bylo opravdu hodně. Mísili se tady úplně všechny říše. Jenže jeden člověk chyběl. Ať jsem se dívala kamkoliv, Edward nikde nebyl. Jenže kvůli tomu, že střídání stráží je tak pozdě, jsem já stihla pouze slavnost a ne celý pohřeb. On poté asi hned odešel. Doufala jsem, že tady bude, když byl ještě před pohřbem právoplatně korunován. Asi na takové věci přeci jen nebyl. Davy lidí nepatří k jeho silným stránkám. To jsem měli hodně společné. 

S povzdechem jsem se vydala do zahrad. Nakonec jsem utíkala zbytečně. Stejně by mě asi teď nechtěl vidět. Určitě si myslí, že jsem jen někdo, kdo mu zabil bratra, zničil domov a ještě se chová arogantně.

Zahla jsem za roh, kde se nacházel malý dřevěný altánek. Jako dítě jsem tam trávila hodně času. Bylo to jedno z mých úkrytových míst, protože se nacházel hodně daleko a skoro nikdo o něm nevěděl. 

Vešla jsem dovnitř a strnula jsem. Ah. Tohle mě ničilo. Znovu jsem poznávala svůj pláč. Nevím, co mě více bolelo. Myslela jsem, že mě nejvíce bolí to, co jsem způsobila své rodině, ale nebylo to nejhorší. To nejhorší totiž bylo, vidět ho takhle. 

Jeho oči byly úplně zarudlé a celý klepal. Ten pohled, který mi věnoval, mi dokázal vyjmout duši z těla. Nečekala jsem na jeho svolení a pořádně jsem ho objala. 

Oba jsme tam takhle brečeli opravdu dlouho a já ho nehodlala pustit. 

Když slzy pominuly, zůstali jsme jen tak potichu v objetí. V objetí, které bylo tak hřejivé. Ucítila jsem, že si mě k sobě přivinul blíž, i když to v podstatě bylo nemožné. Držel mě silně, ale ne zase tak, aby mě to bolelo. Šlo spíše o pocit bezpečí. 

Najednou mě pustil a podíval se mi do očí. Jeho tmavě hnědé oči se leskly. Pokusila jsem o úsměv a utřela jsem mu z tváří už zaschlé slzy. 

"Miluji tě." pošeptal. Pohladil mě po vlasech a hladově mě políbil. 

pokračování příště

Ahojky! Nevím jak vy, ale já tuhle kapitolu miluju! Sama se občas divím, co vůbec píšu. :) A občas mě štve, že moje postavy zažívají opravdové polibky dříve, než já! 

Snad se vám kapča líbí! 

S láskou 

Vaše Toro