22. Můj hřích

836 45 3
                                    

-Zen-

"Ale nesmí tady být tvůj poskok." řekl Edward a já přikývl. Byl stále zlomený, ale přesto se ušklíbl. 

"Prosím, Wille. Budu v pohodě." Will zatnul ruce v pěsti a mračil se. Šlo poznat, že mě tu nechce nechat. Neměl však na výběr. "Jdi mezi tím do mého domku na stromě a přenes tu truhlu. Pak se sejdeme v úkrytu."

Pouze přikývl a odešel. Podíval jsem se na Edwarda. Měl hlavu sklopenou a díval se do země. Po chvíli se usadil sedle mě. Trošku jsem sebou cukl. 

"Chápu, proč se mě bojíš. Vždycky jsem byl takový." Nešlo mu pořádně vidět do obličeje, ale na hlase šlo poznat zlomení. Muž, který šílel za smrt svého bratra byl pryč. Tohle byl pouze muž, který trpěl. Trpěl celičký život. 

Oddělal jsem mu vlasy z tváře a podíval se na něj. Když se naše oči setkaly, oba jsme měli nutkání začít brečet. Udržel jsem ty slzy v sobě a objal ho. "Já se tě nebojím. Chránil jsi svou vlast a bránil jsi ji dobře. Všechno jsi udělal dobře." 

Zavřel jsem oči a ucítil na rameni jeho teplé slzy. On trpěl mnohem víc, než kterýkoliv člověk. Přesto, že je princ. Cítil jsem to. Ztratil úplně všechno, stejně jako já kdysi. Bylo to mé staré já.

"Vše začalo, když mi bylo sedm. Konal se bál a já tam potkal jednu dvorní dámu. Patřila k princezně, kterou jsem si měl vzít. Otec sice rozhodl, že navážu sňatek s Karin, ale matka chtěla, abych si vzal dceru mnohem bohatší říše. Divitia. Není sice tak známá, ale vlastní hodně železných rud. Matka tedy přemluvila otce, ať je Karin snoubenka Jamese.

Roky plynuly a já se stále vídal s Tresii a její dvorní dámou Navi. Tresia byla dost namyšlená a velmi nevychovaná. Pokaždé, když jsme se měli sejít, radši si šla oblékat drahé šaty a šperky po mé matce. Tak jsem trávil hodně času s Navi. Byla to hodně hodná a milá dívka, do které jsem se postupem času zamilovat. Jenže na to přišli. Chtěli jsme spolu utéct a vzdát se našich jmen.

Nevyšlo to. Vojáci z Divitii nás obklíčili spolu s jejich královskou rodinou. Tehdy jsem viděl Naviinu smrt na vlastní oči. Bylo mi dvanáct a Navi teprve jedenáct. To bylo poprvé, co jsem měl svůj záchvat vzteku a všechny jsem je zabil. Včetně královské rodiny. Možná proto nyní nikdo nezná název Divitia." Edward mě pustil z objetí a podíval se na nebe. "Když se to stalo, můj amok neskončil jen tak. Zabil jsem padesát vojáku a tři členy královské rodiny. Neměl jsem ale dost. Došel jsem do jejich říše a vyvraždil celý rod jejich královské rodiny před zraky vesničanů. 

Ti poté utekli a celé království zaniklo. Po návratu domů mi matka poblahopřála. Byla štěstím bez sebe, zatím co já jsem uvnitř sebe trpěl. Nakonec jsem se rozhodl přidat k vojákům a bojoval jsem spolu s nimi. Avšak vždy, když jsme byli blízko zabití, chytil mě amok. Nedokázal jsem s tím žít. Když jsem se dozvěděl, že otec hodlá zničit Morrganstam, rozhodl jsem, že to všechno odčiním. Královskou rodinu jsem znal už dlouho, vždy ke mně byli milý. Alespoň je jsem zvládl zachránit." 

Měl jsem vykulené oči a nedokázal pořádně myslet. Essen zničil mou vlast, můj lid! Mou rodinu! Mé přátele! Ruce se mi třásly.

"Zachránil jsem je." řekl znovu Edward s pohledem upřeným na mě. Povzdechl si a opřel se o lokty.

"Promiň mi to, princezno. Musela ses cítit stejně, když jsi viděla celou tvou říši v popelech. Ale teď máš kam jít, nemusíš se už dále schovávat." Edwardův pohled se neměnil. Jako by ho tíha všeho co udělal stahovala. 

"Proč ty ležíš v minulosti?" optal jsem se a nespouštěl z něj oči. Edward si povzdechl a podíval se na nebe.

"Nechci na své hříchy zapomenout. Musím si je pamatovat a snažit se je odčinit. A hlavně musím pro ty, které miluji, žít. Tak už to je, princezno."

"Znovu se chovám jako malý spratek?" ušklíbl jsem se. 

"Kvůli toho pojmenování?" zarazil se Edward a pak se usmál. "No, to není ten hlavní důvod, proč ti tak říkám."

 Když jsem se chtěl zeptat, proč mi tak tedy říká, povalil mě na zem a sundal mi můj čepec.

"Po nějaké době mi to došlo. Taky jste to měla těžké, princezno Karin." Odhrnul mi moje dlouhé hnědé kadeře z tváře a pousmál se.

"Teď je na mně říct můj příběh, co?"

Je jednoduché napsat kapitolu, když je tak krátká. Takže tohle je ta třetí pro dnešek. Už se vše vyjasnilo, co? No ještě to bude dlouhý příběh. 

Vaše Toro

Princezna na útěkuWhere stories live. Discover now