35. Skladiště

328 27 2
                                    

-Princezna-

Po probuzení mě neuvěřitelně třeštila hlava. Nedokázala jsem se na nic soustředit. Co je tohle za místo? Byla tady tma a připadala jsem si namačkaná.

"Už jste se konečně probudila, princezno. Je zvláštní po té době tě zase vidět." řekl dívčí hlas vedle mě. 

"Tamaro?" zvedla jsem se a podívala se na dívku přede mnou. V té tmě ji nešlo moc vidět, ale byla jsem si jistá, že je to ona. "Kde to jsme?"

"Nevíme. Když jste odešli, začaly se dít divné věci. Musím říct, že jsem vás dlouho hledala. Přeci jen jsem za vaše zmizení mohla já. Jenže z nějakého důvodu vás Fred vůbec neřešil. Pořád měl jenom nějaké schůzky a byl nevrlý. Pak si jednoho dne přivedl neznámé ozbrojené lidi a ti nás sem zavřeli. Je to zvláštní, že? Každý den, kdy nám přináší jídlo, vezmou někoho pryč a ten už se nevrátí. Zajímalo by mě, jestli nás takhle chcou všechny zabít." 

"Jak dlouho už tady jste?"

"Dlouho. Hodně z nás se už z toho zbláznilo. Nechápu, co to má znamenat. Proč by tohle Fred dělal? Byli jsme jako rodina." I když jsem na ni neviděla, dokázala jsem poznat její pohled. Sice jsem byla ráda, že v tom ostatní nejedou, ale bylo by lepší, kdyby byli s nimi. Takhle si neumím představit, co se tady celou tu dobu dělo.

"Nečekala jsem, že sem zavřou ještě někoho jiného. No nejvíce mě překvapilo, že jste to byli zrovna vy dva." 

Zarazila jsem se. Cože? Willa taky dostali? Hlava mě začala ještě více bolet. Sáhla jsem si na ni a sykla jsem.

"Krvácela jsi, asi tě bouchli do hlavy. Will zastavil krvácení. Jsem ráda, že jste byli celou dobu spolu."

"Kde je Will? Jak to, že ho taky dostali?"

Odpověď nepřicházela. Přišlo mi, jako by se Tamara vyhýbala mému pohledu. Projel mnou mráz. "Tamaro! Kde je Will?"

"Řekl mi úplně všechno. Co se stalo a co jste dělali, jak jste si žili. Taky mi vysvětlil, kdo doopravdy jsi, byla úleva konečně znát pravdu." odmlčela se a pak tiše pronesla: "Odvedli ho. Nemyslím si, že se sem ještě vrátí."

Přišla na mě mdloba. Cítila jsem jak mě mé tělo opouští.

...

Silné světlo mě probudilo. Nevím jak dlouho jsem byla mimo. Přišlo mi to jako věčnost. Tak takové to tady ti lidi mají?

Muž se svítilnou mi dovolil se podívat na místo, kde jsem byla držená. Vypadalo to jako skladiště.  Pár krabic v rohu a to bylo všechno. Taky tady byly schody a nad nimi stál muž. 

"Zdá se, že jste si už udělala pohodlí, princezno." ušklíbl se ten muž a sešel dolů. Všichni lidé, kteří se tu nacházeli, mu uhýbali stranou. Došel až ke mně a chytl mě za bradu. 

Vraždila jsem ho podhledem, ale on se mi jen smál do obličeje. "Když už jste naším ctěným hostem, tak vám tady nechám svítilnu. Musíte přece vidět svého milovaného." usmíval se od ucha k uchu. Pustil mě a položil svítilnu na krabici. 

"Hoďte ho sem!" přikázal a z vrchu se skutálelo tělo. Málem jsem vyjekla. Muž do něj ještě kopl a odešel. 

Došla jsem k zakrvácenému muži a podívala se mu do obličeje. Tentokrát už jsem opravdu vyjekla. Slzy se mi valily po tvářích. 

"Edwarde? Edwarde, probuď se? Co má tohle znamenat? Co tady děláš?" hystericky jsem s ním třásla, ale on se ani nepohnul. Roztrhla jsem svoje oblečení a obvazovala jsem mu rány. Není mrtvý, rozhodně není mrtvý! 

-Král Essenu-

Samozřejmě že byl silnější. Věděl jsem to. Navíc on nikdy nehrál fér. Neměl jsem sebemenší šanci. 

Celé tělo mě bolelo. Nedokázal jsem se pohnout. Nedokázal jsem promluvit. Pouze jsem poslouchal. Když mě táhli pryč, trvalo to přibližně dvě minuty. Poté se na chvíli zastavili, než mě hodili dolů. Takže nejsme daleko od jejich tábora. Musí to být nějaké podzemní skladiště. 

Moje myšlení překazil jeden šmejd, který mě kopl do břicha. Chtěl jsem syknout od bolesti, ale nedokázal jsem to. Tihle týpci opravdu umí zmrzačit člověka. Nějakou dobu potrvá, než se z toho vzpamatuji. Na to však nemám čas. Vojsko tady bude zítra. 

Slyšel jsem něčí pláč. Z nějakého důvodu mě velmi uklidňoval i znepokojoval. Otevřel jsem oči a uviděl jsem Karin. 

Usmál jsem se. Takže je v pořádku. Děkuji ti bože, teď už můžu v klidu odpočívat. 

pokračování příště

Ahojky! Tak jsem tu zas. Nějak se mi zkracují kapitoly! No nevadí. Příště zkusím udělat delší. Snad se vám líbí. 

S láskou 

Vaše Toro


Princezna na útěkuOù les histoires vivent. Découvrez maintenant