Princova dcera

79. Zakázaná láska

Daphné Greengrassová procházela chodbami Bradavického hradu a hledala svou zmijozelskou kamarádku, se kterou se měla sejít před hodinou obrany proti černé magii, kde plně chyběla jakákoli obrana. Domlouvaly se, že si na chvíli sednou ven a pokecají jako za starých časů, které jim opravdu chyběly. Bradavice se změnily a rozhodně ne k lepšímu.

„Jak se jmenuješ?" zaslechla slabě z konce chodby.

Nemusela se otáčet, aby poznala, komu patří, ale udělala to. Chtěla ho vidět. Od začátku roku se jí vyhýbal a ona to chápala. Opustila ho ještě dřív, než se stala jeho. Věděla, tím zničí všechno, co mezi sebou měli. Nemohli zůstat přáteli. Ne po tom, co si přiznali svoje city. Bolelo ji, že s ním nemohla strávit víc času, ale bolelo by ji mnohem víc, kdyby s ním zůstala a pak si jen tak vzala Theodora. Sebrala by mu tak rok života. To by nedokázala udělat.

Na lavičce vedle něj seděla hnědovlasá mrzimorka, nemohlo jí být víc než čtrnáct. Popotahovala a objímala si tělo rukama. „Allison," odpověděla, aniž by na něj podívala.

„Já jsem Seamus," představil se nebelvírec a natáhl k dívce ruku. Mrzimorka se na něj koutkem oka podívala a opatrně si s ním potřásla. „Co se ti stalo, Allison?" zeptal se.

Daphné se k nim přiblížila, ale jenom na takovou vzdálenost, aby ji nespatřili. Nechtěla je vyrušit. Vlastně ani nechtěla odposlouchávat jejich konverzaci, ale tak moc jí chyběl jeho hlas, že si nemohla pomoct. Schovala se za sloup a modrýma očima sledovala kouzelníky před sebou. Doufala, že si jí nikdo nevšimne.

Allison vzlykla a utřela si nos rukávem školního hábitu. „Já chci jít domů," zašeptala, jako by se bála, že kvůli jejím slovům za ně odkudsi vyskočí Voldemort. Což bylo klidně možné.

„Stýská se ti?" hádal Finnigan a starostlivě se na ni zadíval. Jeho výraz se ale změnil na zmatený, když dívka zavrtěla hlavou. „Tak proč jsi smutná?" nechápal.

„Já nejsem smutná," řekla Allison, čímž nebelvíra zmátla ještě víc. Povzdechla si a podívala se přímo do očí. Ty její zelené byly plné slz. „Já mám strach."

Seamus se ostře nadechl. Takhle by to být nemělo. Bradavice byly odjakživa útočištěm a domovem pro všechny kouzelníky a čarodějky. To, jak se škola změnila, bylo špatně. „Ubližuje ti někdo?" zeptal se hnědovlásky.

Mrzimorka se zarazila, jako by přemýšlela nad tím, jestli mu má říct pravdu, nebo to nechat být. „Moje maminka nebyla čarodějka," řekla nakonec. „Všichni to tu vědí a... Nechovají se hezky. Já si nechci stěžovat, protože od doby, kdy s námi není, je toho na taťku moc. Ale stejně každou noc myslím na to, že tu pro mě není místo."

„V Bradavicích je místo pro všechny," pověděl jí Seamus. „Vím, že to tak teď nevypadá, ale je to pravda. Pamatuješ na minulý rok? Tak to má vypadat. A i když se tu dějou blbý věci, tak za to nemůže škola, ale ty lidi. Není to fér, fakt není. Ale nám nezbývá nic jinýho než bojovat za to, aby to zase bylo jako dřív." Odmlčel se.
„Bradavice se změnily. Ale zase se můžou změnit zpátky."

„Znamená to, že bych mohla taky bojovat?" zeptala se Allison. Měla strach, to měla. Ale pořád měla i dost sil na to, aby se postavila svému strachu čelem a bojovala s ním.

Seamus se pousmál a sáhl si do kapsy, odkud vytáhl falešný galeon. „Každý může bojovat," odpověděl a vtiskl jí minci do ruky. „Až se rozsvítí, jdi do sedmého patra, pak už k nám najdeš cestu snadno," řekl.

Allison si minci zaujatě prohlížela. „Co mám dělat mezitím?" zeptala se.

„Dělej to, co uznáš za vhodné," odvětil s úsměvem nebelvír. „Ale myslím, že teď bys měla jít na hodinu," dodal a dloubl do ní loktem.