Princova dcera

39. Háďata a lvíčata ve sklepení

Dny na Bradavické škole čar a kouzel ubíhaly docela rychlým tempem. Bylo to hlavně kvůli tomu, že se všichni společně bavili. A nejenom bradavičtí studenti s žáky z Kruvalu a Krásnohůlek, ale i studenti Zmijozelu s ostatními kolejemi. Ano, tohle byl pro všechny obyvatele Bradavic obrovský šok. Nikdo to nechápal, nikdo tomu nerozuměl. Protože odkdy se baví student ze Zmijozelu se studentem z Nebelvíru?

Největší podíl na tom měla Jane Potterová a její výkon ve druhém úkolu. Po tom jak Jane statečně, avšak nebezpečně, riskovala svůj život, si studenti Nebelvíru uvědomili, že ne všichni hadi jsou tak špatní, jak si nejprve mysleli. A když zmijozelští viděli, že jedna z nich zachraňuje cizího studenta, a ještě k tomu dobrovolně, došlo jim, že nemusí zůstávat jen v té své hadí noře. A díky tomu se začala rýsovat nová přátelství mezi kolejemi. Sice se mezi nimi zatím nevytvářela nějak silná pouta, ale na všechno času dost.

Jane z toho měla ohromnou radost. Konečně se povedlo to, v co celé čtyři roky doufala. Konečně ji nikdo neodsuzoval za to, že chodí do zmijozelské koleje. Konečně se její přátelé ze Zmijozelu bavili s jejími přáteli z Nebelvíru. Konečně se zdálo, že ta vzájemná rivalita mezi Nebelvírem a Zmijozelem skončila. Konečně bylo všechno tak, jak být mělo. Ale i přesto měla Jane špatný pocit. Pocit, jako by se mělo něco hodně špatného brzy stát. Podobně se cítila už před druhým úkolem a ten pocit se čím dál víc prohluboval. Jane netušila, proč se tak cítí a co ten podivný pocit vůbec znamená. Věděla jen, že to není nic dobrého.

Teď si s tím ale nechtěla dělat hlavu. Pansy Parkinsová se totiž rozhodla, že protože se zítra koná poslední úkol, tak na oslavu ve zmijozelském sklepení uspořádá jakýsi večírek pro zmijozelské a nebelvírské, takže teď Jane seděla na posteli Draca Malfoye a společně s ostatními čekala, až přijdou její přátele z Nebelvíru.

„Opravdu si myslíte, že přijdou?" zeptala se Melanie a skousla si spodní ret. Měla totiž trochu pochybnosti o tom, že lvi dobrovolně vstoupí zmijozelského sklepení, i přestože se jejich vzájemné vztahy o dost zlepšily.

„Samozřejmě," odvětila Pansy a pak se sladce usmála na svého přítele, ke kterému se následně přitiskla. Blaise svou přítelkyni objal pravou rukou a vtiskl ji polibek do vlasů.

„Harry řekl ano," poznamenala Jane a překřížila si nohy do tureckého sedu, „takže přijdou."

„Myslíš, že nebelvírští neumí lhát?" zeptala se Daphné opřená o čelo Dracovi postele a pozdvihla obočí. Každý lže, když se mu to hodí.

Jane se na Daphné otočila. „Můj bratr by mi nikdy nelhal," odvětila s naprostým přesvědčením. A měla pravdu. Harry říkal Jane vždycky jenom pravdu. A ona jemu taky - většinou.

Daphné pozdvihla obočí a potlačila výsměšné uchechtnutí. „Když myslíš," odvětila blondýnka nakonec a pokrčila rameny, načež si prohrábla své dlouhé vlasy.

V tu chvíli se ozvalo zaklepání na dveře.

„Vím," usmála se Jane a zvedla se, aby šla otevřít. Draco, který je koutkem oka pozoroval opřený ramenem o rám své postele, se ušklíbl. Líbilo se mu, že se Jane nebojí být na Daphné drzá. Tohle si totiž dovolil jen jeden člověk. On sám.

„Proč klepeš do svého pokoje, Theodore?" uchechtla se Jane, když otevřela dveře a v nich stál Theo, Astorie Greengrassová a za nimi její přátele z Nebelvíru.

Theo se jen ušklíbl. „To klepala ona," vysvětlil a kývl hlavou černovlasou zmijozelku.

„Slušnost je slušnost, Theo," mykla rameny Astorie a zajela si rukou do svých ebenově tmavých vlasů. Theodor ale jen protočil očima.