Neonová nokturna

Kapitola 19: Průnik

„Co pro vás můžu udělat, pánové?" zeptal se detektivů asistent hned za dveřmi policejní laboratoře. Nablýskaný pult recepce s designovým logem vypadal spíš na nějakou firmu. Danielovi připomínal recepci jeho zubařky. Zamračil se ještě víc, když pohledem vyšplhal k obličeji dokonale uhlazeného mladého muže. S předpisovým úsměvem vypadal blonďák jako reklama na zubní pastu. Daniel z něj přeběhl mráz po zádech. Snažili se působit přirozeně, ale něco na nich bylo... jinak. Špatně. Byli až příliš milí a nápomocní. Lidštější než lidé, vytanula Danielovi na mysli hláška, kterou kdysi někde zaslechl. Většina skutečných lidí si za ty roky zvykla a někteří dokonce tvrdili, že se jim s androidy jedná lépe. Daniel z nich pořád měl špatný pocit.

„Jsme tu kvůli NeoGearu," řekl Ben vedle něj. Asistent s nekonečným úsměvem přikývl, než je požádal o přiložení jejich zápěstí ke čtečce. Neměl před sebou ani počítač. K čemu, když měl jeden v hlavě. Čipy v jejich zápěstích po načtení píply a dveře po androidově pravici se otevřely.

„Máte oprávnění vstoupit, hezký den," rozloučil se naučenou mantrou a pokynul ke dveřím.

„Pořád nechápu, v čem jsou lepší, než tu mít člověka," řekl Daniel, jakmile byli z doslechu. Stejně se raději otočil, aby se ujistil. Jako kdyby se android snad mohl urazit.

„Nemusíš je platit, po nějaký době se ti to asi jako investice vrátí. A taky nemaj nálady a nesoudí," pokrčil Ben rameny, než pokračoval: „Přemýšlel jsem, že bych si platil androida na úklid. Když přijdu domů, tak se mi fakt nechce řešit zaseknutý vysavač pod gaučem. Nebo rovnou androidku, prémiový balíček služeb, víš jak," mrkl na svého partnera.

Ruiz na něj chvilku zíral. „V životě bych si něco takovýho nepustil do bytu, natož do postele" zavrtěl hlavou. Konverzaci přerušily rozevírající se chromované čelisti výtahu.

„Nesmíš být tak upjatý, třeba by ti to taky prospělo. Každý někdy potřebujeme upustit páru," strčil do Daniela ramenem s přátelském gestu. Dočkal se pohledu, pod kterým by zmrzla i nemrznoucí směs a raději sklapnul.

Analýza logů z NeoGearu byla rychlá. Daniel už jich nechal dělat dost, aby si vytvořil mezi rychlostí a mizernými výsledky rovnítko.

„Asi vás moc nepotěším, detektivové," řekla čtyřicátnice s pečlivě pěstěnými nehty a nápadně těžkým make-upem, když se dívala na svůj terminál. „Ať už byl v NeoGearu kdokoliv, nebyli to amatéři. Připojení je několikanásobně přesměrované a končí u adres, které můžeme jako viníky rozhodně vyloučit."

„Ale je jisté, že k útoku došlo lokálně, z Chicaga?" zeptal se Daniel. Sehnul se a opřel se předloktím o opěrku židle, na kterou si měl původně sednout.

„To rozhodně, přesměrování jsou jen v rámci Chicaga, zřejmě nechtěli riskovat vyšší latenci, stejně bychom podobný pokus prohlédli," pokývala hlavou a zabubnovala nehty o stůl.

„A něco dalšího, cokoliv, z těch údajů nevyčtete?" zeptal se Daniel. Naděje na kladnou odpověď se v něm ani nestihla narodit, natož aby umírala.

„Bohužel, detektive, je mi líto. Jak říkám, ať už to byl kdokoliv, věděli, jak po sobě uklidit. Do účetního šli ale najisto, řekla bych, že se buď hodně pečlivě připravili, nebo měli informátora uvnitř."

„Kdybyste měla udělat odhad z vašich zkušeností, tipujete jinou korporaci, nebo někoho jiného?" zeptal se Ben. Ruiz nevěděl, proč se vůbec ptá, tohle rozhodně neneslo známky klasických korporátních půtek. Technička se na jeho parťáka obrátila s mírně překvapeným výrazem.