Neonová nokturna

Kapitola 16: Vesmír hraje v kostky

Thomas ke kavárně dorazil s předstihem, což byl úctyhodný výkon. Obvykle měl problém dorazit na jakoukoliv schůzku včas a dnes se ještě každých pár metrů ohlížel přes rameno. Osobně byl přesvědčený, že si počínal nanejvýš nenápadně, ale opak byl pravdou. Celou cestu se ptal sám sebe, zda právě nedělá největší hloupost svého života. Co když mu zprávu vůbec neposlal Castor? Co když ano, ale má v plánu Thomase unést, nebo něco horšího? Nakonec, už zabil několik lidí, sice v sebeobraně, ale i tak...

Podnik, ve kterém si s ním Castor domluvil schůzku, byl v zapadlejší části města, ale stále ještě takové, aby se do ní Thomas nebál vkročit. Proč se Castor zdržuje zrovna tady bylo nadevše jasné: minimum policejních hlídek, minimum bezpečnostních prvků, které by Castora odhalily. Zároveň ale neztratil anonymitu velkoměsta, ani jeho slepotu vůči odlišnosti.

Kavárna byla malá a klidná ale na hlavní ulici, jak Thomas chtěl. Přelétl hosty jediným pohledem, Castora mezi nimi neviděl. Možná opravdu jen přišel příliš brzy. Možná si z něj někdo vystřelil. Kamal? Třeba se celou dobu strachoval zbytečně.

Objednal si kávu a usadil se s ní k jednomu z volných stolů. Nervozita mu nedovolila se napít, tak ji jen nechal stydnout a pokoušel se pokradmu rozhlížet kolem. Samé cizí tváře. Pak se volná židle u jeho stolu s vrznutím odsunula a na ni se posadila mladá žena. Všechno na ní, oblečením počínaje a divokými barvami ve vlasech konče, bylo na hony vzdálené Thomasovu světu laboratoří, vzorečků a bádání.

„Mohu vám pomoci?" zeptal se. Možná si spletla stůl. A možná ne, soudě podle milého úsměvu, kterým ho obšťastnila.

„Nebyl si jistý, zda je bezpečné přijít," řekla místo odpovědi na jeho otázku.

„Tak poslal vás? Vy se nebojíte?" opřel se do židle a snažil se ženu někam zařadit. Vypadala jako místní. Rebelka, včetně tetování, ale bylo na ní něco bezprostředního, co ho trochu uklidňovalo. Nevypadala nebezpečně. Snad proto ještě nevzal nohy na ramena.

„Čeho? Fyzika, který se mi ani nepodívá do očí?" usmála se a založila si ruce na prsou. Zjevně si byla na domácí půdě dost jistá. Z vteřiny na vteřinu ale zvážněla. „Potřebuje pomoc."

„To jsem si domyslel," přikývl, ale pak se naklonil blíž. Kdyby šlo jen o kvanta, mohl by Castor získat teoreticky pomoc i jinde ale muselo se stát ještě něco, aby kontaktoval přímo někoho ze Zertechu. „Co se stalo?"

Z děvčete jako kdyby opadla veškerá předchozí sebejistota. Svěsila ramena a lehce se shrbila. „Má v háji síťový čip... a asi něco s rukou."

„Síťový čip?" Thomas svraštil obočí. To sice nebyl úplně jeho obor, ale přesto věděl, že veškeré Castorovy komponenty jsou prvotřídní. Jak si proboha mohl poškodit síťový čip? Pak ho napadla ještě mnohem důležitější otázka: „Co přesně vám řekl?"

Castor musel vědět, jak riskantní je někomu svěřit pravdu. Buď jí musel opravdu důvěřovat, nebo opravdu hodně potřeboval její pomoc. Děvče si Thomase změřilo pohledem, jako kdyby přesně věděla, co se mu honí hlavou.

„Dost na to, abych věděla, že ho nemám brát k doktorovi," řekla. Pak jako by si uvědomila, že se ani nepředstavila, se zvedla ze židle, div Thomase nevyděsila, a natáhla k němu pravačku. Váhavě stiskl. „Já jsem Zero, mimochodem."

„Thomas," řekl, než si Zero zase sedla. Pochyboval, že jeho jméno nezná, když svým příchodem prozradila fakt, že minimálně ví, jak Thomas vypadá a čím se živí.

„Pomůžeš mu?" vrátila se zpátky k tématu.

„Pokud budu moci," přikývl. „Jestli to není moc osobní... proč mu pomáháš, Zero?" Svou nejistotu skryl za hrnek s teď už vlažnou kávou.