Neonová nokturna

Kapitola 20: Pocit

Castor se zrovna nudil za pultem, když do Johnyho elektroráje vešel mladý muž. Nepatřil k nejvyšším ani nejhubenějším, na nose frajerské sluneční brýle se zabudovanou rozšířenou realitou a na ramenou záměrně odrbanou bundu z umělé kůže v okabolném odstínu zelené. Castor si ho zasadil do středu svého velmi omezeného zorného pole. Zvykl si na změnu po pár hodinách, ale stále nedostatečnost hodně cítil. I rozšířená realita se s jediným okem udržovala jen těžko. Připadal si zranitelný.

Nově příchozí si Castora změřil pohledem, než se široce usmál. Žádná analytika neukázala, že by se chystal Castora nějak ohrozit, nebyl důvod pro nervozitu. Zatím.

„Přejete si?" zeptal se Castor, jako by se zeptal každého jiného zákazníka. Opřel se lokty o pult v dobře nacvičené všednosti.

„No jasně," muž mu nabízel pravici, „ty musíš být Castor, moc jednookých tady v okolí nebude. Já jsem P. T. a nesu ti dobrý zprávy, a nejenom zprávy." P. T. odhalil zuby v širokém úsměvu. Castorovi připomínal podomního prodejce.

Castor se trochu uvolnil. Pro jistotu zkusil jeho obličej zadat do vyhledávání. Dostal přesně nula výsledků. Nic jiného od překupníka nečekal. Castor přijal nabízenou pravačku a představil se.

Zavedl svého hosta dozadu, než se vrátil za pult. Ode dne, kdy přijal od Zero pozvání na pivo, svoji práci dost zanedbával. Nemohl si dovolit o ni přijít. Měl padělané doklady a potřeboval se držet při zemi, s takovou kombinací si práci neobnášející výraznější porušování zákona hledal dost těžko. Zatím zavolal Zero. Ona obchod dojednala, P. T. byl její kamarád, měla by na schůzce být.

Hackerka nakráčela do bazaru o patnáct minut později, se sebevědomím popové princezny. Člověk by si ji s jednou mohl klidně splést. Vlasy měla čerstvě nabarvené, žvýkačka v puse jí potom dodala na přezíravosti.

„Víš, na to, čím se vy dva živíte, se ani trochu nesnažíte o nenápadnost," řekl jí Castor. Odpovědí mu byl pobavený úšklebek. Zero stiskla drobný ovládací prvek schovaný pod límcem své prošívané vesty a výraznou modř přelil zebří vzor. Castor jen zavrtěl hlavou.

„Ty to nechápeš, nejseš tu tak dlouho. Kdybys byl fakt místní, věděl bys, že být přehnaně nenápadnej je to nejnápadnější, co můžeš udělat. Koukni na ulici. Nikdo není nenápadnej," poučila ho, než bez dalších mouder proplula kolem pultu, rovnou do zázemí.

Castor se za ní chvilku díval a zpracovával její odpověď. Mohla mít pravdu? Možná. Poupravil si priority procesů; měl důležitější věci na práci než filozofovat nad životním stylem obyvatel jedné z horších Chicagských čtvrtí.

Následoval Zero dozadu.

„Jeden síťovej čip," P. T. na stolek v Castorově pokoji v Johnyho elektroráji vyložil pečlivě zabalenou krabičku ve stínící fólii. Byla menší, než Zero čekala. Castor seděl vedle ní, vzal si krabičku a zkontroloval obsah. Maličký čip nesl logo NASA. Vypadal úplně obyčejně, jen černý kousek křemíku s kontaktními piny. Vešel by se na bříško prstu. Rozhodně nevypadal na svou cenu. Kývnutím potvrdil, že čip bere. Nedokázal sice nikde na Síti najít plné specifikace - pořád šlo o armádní prototyp, ale minimálně by měl sedět do jeho soketu. Co bude chybět v rámci funkcionalit, musí doprogramovat a zprovoznit sám.

„No, a taky jsi říkala, že docela spěcháš na levnější oční implantát, tak jsem sledoval trh a vzal něco za osmičku, nic extra, ale když vidím tady Snakea Plisskena, tak lepší než nic." Castorovi podprahové vyhledávání vrátilo referenci na bezmála stoletý film. Zpražil svého hosta pohledem, i když jednookým. P. T. nevzrušeně pokračoval: „Ale že jsem tak zvědavej... fakt to je dobrej kšeft? Obětovat takovou špičkovou věc výměnou za čip a mizernou náhražku?" zadíval se na Castora, který nehodlal odpovídat.