Neonová nokturna

Kapitola 5: Kocovina

Castor se protloukal městskými ulicemi. Postupně začalo přibývat poházených odpadků, samoudržovací trávníky geneticky upravené k věčné zeleni vymizely ve prospěch plevele bojujícího s rozpraskaným betonem. Moderní sídla korporací se ztratila ve starší a zanedbané obytné zástavbě. Většinu starých cihlových činžáků pokrývala graffiti, někdy až do třetích pater. Dnes se málokterý sprejer obtěžoval realizovat svá díla sám. Drony se dostaly do míst, o kterých se předchozím generacím pouličních umělců ani nesnilo. Teď měli samozvaní umělci navíc dokonce chytré barvy. Světélkující molekuly fungovaly na stejném principu, jako u nedávno vyhynulých hlubinných sépií. Teď jejich syntetická nápodoba zalévala ulice přízračně neonovými odstíny růžové, zelené a modré.

Castor se na chvilku zastavil a rozhlédl. Znal podobná místa z 3deí pro virtuální realitu, ale skutečnost byla přeci jen jiná. Pak ale odtrhnul oči od přelévajících se barev a raději se pokusil najít nějaké útočiště. Nebe směrem k východu, kde se do něj zabodávaly mrakodrapy, už bledlo blížícím se úsvitem. Zatím se na ulicích vyskytovali jen lidé, kterým mladý kluk se zakrváceným ramenem nepřišel nijak zajímavý, ale až se začnou vypravovat do práce běžní občané, někdo by mohl zavolat policii.

Poohlédl se virtuálně po nějakém vhodném útočišti stranou od hlavních ulic. Potřeboval klidné, tiché místo, kde by si mohl trochu odpočinout a plně se věnovat komplexnějšímu řešení svojí situace.

Vhodného kandidáta našel na polomrtvé virtuální prezentaci nějakých fanoušků urbexu. Jen doufal, že starý opuštěný parkovací dům stále stojí.

Mimoděk si vzpomněl na svůj dotaz, kdy ho Zertech konečně pustí ven. Takhle si svůj první výlet nepředstavoval. Bylo ještě hodně věcí, které o lidech a jejich světě nevěděl, rozhodně nebyl připravený na cokoliv, co se za posledních několik hodin stalo a nebyl si jistý, jak si poradí s věcmi, které se teprve stanou.

Přidal do kroku, a zahnul do neosvětlené uličky páchnoucí plísní a močí. Protáhnul se kolem kontejnerů dál. Ze zdi vyrůstal mladý stromek a otevíral výhled na neobvykle zelené prostranství. Parkovací dům museli srovnat se zemí už před pěknou řádkou let. Na jeho místě zbyla vzácná plocha, zarostlá plevelem a trávou. Pořád tady byl starý a notně děravý plot, který Castor bez námahy překonal. Na vzdálenějším konci mýtinky uprostřed města si všimnul starého přepravního kontejneru. Kódový zámek na dveřích naznačoval možnou skrýš.

Rozhlédl se kolem, ale ani jeho oči, podstatně výkonnější a všestrannější než lidské, nezaznamenaly poblíž nikoho dalšího. Obrátil se tedy k zámku. Svítila na něm červená kontrolka, byl v provozu. Ke Castorově zklamání ale nebyl napojený na síť. S trochou páčení sundal zadní kryt, přišroubovaný jen dvěma malými křížovými šroubky, a zadíval se do útrob zámku. Možná byl digitální, ale princip jeho odemčení byl směšně jednoduchý. Castorův vyhledávací subsystém na jakémsi obskurním diskusním kanále vylovil schéma daného modelu, a pak už bylo přepnutí stavové kontrolky jen otázkou správného škubnutí.

Vnitřek kontejneru byl zařízený jako provizorní domov, byť poněkud stísněný. Podle vrstvy prachu a téměř vybité čtečky na stole tady už minimálně pár měsíců nikdo nebyl. Castor pocítil neobyčejnou úlevu. Stres mu kalil myšlení, a pak i běžné operace stály mnohem více energie. Té měl sice dost, ale rozhodně ne neomezené množství. Dobíjecí cyklus mezičlánků poměrně věrně napodoboval lidský denní režim. Přes noc Castor vypínal veškeré zbytné systémy, a svým způsobem spal. Měl v sobě vysokokapacitní palladiovou baterii s extrémně dlouhou životností, ale cenou za ni bylo generování menšího množství energie. V klidovém režimu se dobíjely kondenzační mezičlánky, které využíval, když byl vzhůru. Teď už Castor začínal nedostatek odpočinku pociťovat. Natáhnul se na postel improvizovanou ze starých palet, ale na klidový režim ani nepomyslel. Nejdřív zapnul kompletní diagnostiku.