Neonová nokturna

Kapitola 2: Lekce

O čtyři měsíce později

Za stolem ve světlé a moderně, někdo by řekl až sterilně, zařízené kanceláři, seděl třicátník v dobře padnoucím saku. V odpoledním slunci, které se opíralo do oken, chytaly jeho světle hnědé vlasy skoro bronzový nádech. Výhled z prosklené stěny za jeho zády byl atraktivní, zvlášť na Chicagské poměry, ale on mu nevěnoval žádnou pozornost. Naopak jediným příkazem nechal okna ztmavit. Krystalky ve skle dostaly elektrický impulz a přeskupily se do polopropustné bariéry, která kancelář pohroužila do načervenalého přítmí. V něm se objevilo tlumené modravé světlo elektronického papíru, který muž držel v rukou.

„Nejste spokojený s čísly, pane Clevelande? Jsou přece lepší, než minulý měsíc," řekl mladík hovící si na velice draze vyhlížející designové pohovce z bílé umělé kůže. Oblečený byl jako každý druhý odhadem pětadvacetiletý mladý muž na ulici – v tmavých džínách a pohodlném tričku, ale na jeho vzhledu bylo něco obyčejně neobyčejného. Něco, co člověka donutilo nejdřív jen zavadit pohledem, ale pak setrvat.

„Vypadni z mého feedu, Castore," řekl Cleveland, ale na rtech mu hrál pobavený úšklebek. „Jak ses do něj vůbec dostal?" odložil tenký plát na stůl, a zadíval se na svého hosta.

„Privátní klíče, veřejné klíče... všechny ty šifry jsou tak zbytečně komplikované," pokrčil Castor rameny. Jeho sdělení neobsahovalo odpověď ani náhodou. Pohodlně se opřel a v očích mu tančily jiskry třídního potížisty. Možná bylo štěstí, pomyslel si Cleveland, že Castor do školy nikdy nechodil. Procitnul do dospělého těla s dospělým myšlením. Nebo mu alespoň něco podobného říkali vědci, kteří Castora vytvořili. Čím více času s ním strávil, tím méně jim věřil.

„Dej mi terminál, Castore," zvážněl Cleveland, a v rychlém sledu i Castor.

„Omlouvám se," začal mladík, ale Cleveland ho utnul zdviženou rukou.

„O tomhle už jsme mluvili. Nemůžeš lámat cizí zabezpečení jen proto, že se zrovna nudíš. Pokud s tím máš problém, tak ho dokážu rychle vyřešit. Ten terminál, prosím, nerad bych zrovna na tebe uplatňoval superusera," zadíval se na Castora nepřirozeně zelenýma očima, aby mu naznačil, jak vážně svoji žádost myslí.

Nezúčastněný pozorovatel by neviděl nic, ale Clevelandovy oční implantáty zobrazily svému nositeli strohé rozhraní Castorova terminálu. Vypadal jako černá obrazovka volně levitující ve vzduchu. Na stole se, všem věcem na něm položeným navzdory, promítla klávesnice. „Děkuju." Držel ve svých rukách Castora samotného, ale po jistém počtu opakování se zkušenost stala takřka všední. Dopsal do jednoho z mnoha souborů nový řádek, než spojení zavřel.

„Cože?! Celé QCPU?!" zaúpěl mladík na křesle, a už zdaleka nevypadal uvolněný.

„Dokud se s ním nenaučíš zacházet zodpovědně, tak s ním nebudeš zacházet vůbec," řekl Cleveland, než se vrátil ke čtení. Castor se bez dalších slov zvedl a odešel. S Clevelandem se hádat nemohl. Už to zkusil jednou, a dostal hodně důraznou lekci. Horší než tuhle.

01110100 01100101 01110011 01110100 00110010 00110001

„Můžete to omezení zrušit, prosím?" Sarah Wellsová stála před Clevelandem ve svém typickém laboratorním plášti. Nešlo ale o žádný neforemný kus bílé látky. Sarah si na svém zevnějšku zakládala mimo práci, i v ní. Pracovní oblečení, které fasovali výzkumníci Zertechu rozhodně nebylo laciné, ale přesto si nechala raději sama ušít několik plášťů na mírů. A z pokročilého nanopolymeru, který odpuzoval nečistoty a dle jejího názoru i vypadal o hodně lépe. Dlouhé vlnité blond vlasy měla vzadu sepnuté ozdobnou sponou a s jemným líčením vypadala o pár let mladší.