Hříchy králů

10 | Slaboch

Ulice byly rušnější než v den mého příjezdu. Přesto mi v nich chyběl hluk. Žádný prodejce nevykřikoval ceny svého zboží, děti se s dřevěnými meči a klacky neproháněly kolem a ženy neklábosily při krajích cest. Nepotkali jsme ani jediného žebráka, stařenu nabízející byliny nebo mladíky přicházející z cest. Jako by měsíční říše neznala chudobu, chmury, ale ani radost. Možná byla skutečně stejně chladná jako měsíc.

Minuli jsme nádvoří a pokračovali ulicí, se kterou jsem se dosud nesetkal. Domy postupně ztrácely na výšce, ale lidí přibývalo. Princ stále kontroloval, zda jsem byl při něm, neměl bych šanci na útěk, i kdybych chtěl. A já ani nechtěl. Když jsem viděl, co dokázali a zjistil, že byli i mocnější obyvatelé než mí únosci, ztratil jsem naději, že bych dokázal prchnout. A přes kopce bych se sám jistě nedostal. Hlad, žízeň a vyčerpání by mě umořily.

Nedokázal jsem se srovnat s pohledy, které na mě byly vrhány. I když se chování okolí zdrželo jakýchkoliv slovních reakcí, nemusel jsem být mudrc, abych pochopil, že jsem nebyl vítán. Hleděli na mě jako na odsouzence. Spatřoval jsem opovržení, hněv, nechuť, váhání, nevyřčenou sudbu. Když Kiar jednal s Giopem, nedal na sobě znát ani jedinou z těch věcí. Čím si stařec vysloužil své přijetí? A mohl jsem i já?

Začali jsme se dostávat hlouběji, až nás zcela pohltil dav. Před princem lidé ustupovali a dělali mu cestu a já jím byl veden dál.

Stanuli jsme u palouku. Výrazně se podobal středu nádvoří. I on byl obklopen obydlenými částmi, ale zelenal se, jako by na něj nevkročila ani noha. Přesto jich na ní stálo několik. Mladík, který musel být jistě mladší než já, čelil ve středu plochy několika bílým stvořením. Elirové byli hrdě narovnáni. Ani jeden z nich nebyl vyšší než chlapec, jenž s nimi jednal. Nejspíš byli též mladí.

Chlapec se uklonil tak hluboko, až jsem se divil, že neškobrtl. Byl bíle oděn a na slunci zářil jako klenot. Zůstal skloněný, dokud jeden s Elirů hrdelně nezachrčel. Neznělo to výhružně, jen vyzývavě. Až po doznění zvuku se napřímil a z ohybu šatů vylovil dýku. Měla světlé ostří. Ve tváří se mu nepohnul jediný sval, když hrotem přejel po dlani a nechal krev, aby ji naplnila. Se zmatkem jsem seznal, že i ona byla bílá. Plnou dlaň jako kalich natáhl vpřed a čekal.

Stvoření se přiblížila. Moudré oči hleděly na krev a nozdry se zprudka rozevíraly. Čichaly. Několik stvoření zakrátko ustoupilo opodál a dál si chlapce nevšímalo. Zůstalo jen jediné.

„Elirové si vybírají, s kým navážou spojení," pronesl ke mně šepty Kiar. Zjevně nechtěl rušit napjaté ticho hlasitým projevem. „Podle pachu krve poznají, jestli jsi jich hoden."

Elir znovu zhluboka nasál vůni krve a sklonil se přitom níž. Jeho nozdry se téměř dotýkaly bílé tekutiny.

„Tento se rozhoduje."

Padlá hvězda se konečně sklonila zcela a bílé šupiny se setkaly s dlaní. Když se tak stalo, mladík zprudka vzhlédl. Jeho koutky se ani nehnuly, ale pohled se projasnil a rozzářil. Držel, dokud se Elir neodtáhl. Až pak zvedl ruce do vzduchu a ukázal dlaně. Byly bez jediné ranky.

„Když tě Elir přijme, zhojí tvoje rány. Tělesné i niterné. Očistí tě, abyste mohli navázat spojení, které zatím nemůžeš chápat."

Vyprovázel jsem chlapce pohledem, když odcházel. Bílý ještěr kráčel po jeho boku. Měl jsem chuť se smát, ale ovládl jsem se, protože nikdo jiný se tak neprojevoval. Možná jsem jen já cítil nepochopitelnou radost, kterou mě chvíle naplnila. Nedokázal jsem najít její původ, zkrátka se náhle zjevila a byla. Probouzela ve mně něco, čemu jsem nerozuměl a s čím jsem se nikdy dřív nesetkal. Jako by byl pohár mého života dosud prázdný a konečně se naplnil.

Začali nastupovat další. Dívky i chlapci čelili Elirům, ale jen někteří byli vybráni. Ti, kterým se to nepodařilo, neodcházeli posmutněle. Ovinuli své dlaně látkou a vrátili se zpět na místo, ze kterého vyšli. Nakonec zůstali dva ještěři a pět obyvatel.

Na travnatý palouk vystoupil král. Dosud jsem si jej nevšiml, byl skryt mezi ostatními, jako by snad nepotřeboval poutat pozornost. „Hvězdy promluvily," pronesl. Divil jsem se, že použil řeč, jíž jsem rozuměl. Jeho zvučný hlas se prohnal davem a jeho jemnost se rozpustila ve vzduchu. „Poděkujme měsíci."

Všichni včetně krále sklonili hlavu. Udělal jsem to samé, i když jsem se neorientoval. Až když se hlavy znovu narovnaly, vzhlédl jsem i já. Dav se začal rozpouštět. A já byl veden zpět. Když se tak dělo, musel jsem přemítat nad tím, co se ve mně odehrálo. Proč mým nitrem pohnulo něco, co jsem neznal?

Po Kiarově boku jsem se dostal dál od lidí. Mířili jsme do jeho komnat.

„Co nevybraní?" hlesl jsem. Zrovna jsme procházeli kolem shluku budov, která ve středu tvořila prašnou plochu. Nevnímal jsem, kdo na ní stál.

„Budou mít brzy další šanci."

„Nerozumím tomu, Kiare," přiznal jsem a použil bez uvážení jeho jméno. Další z mých přešlapů.

„Necháváš ho, aby ti říkal jménem?" zazněl hlas, se kterým jsem dosud neměl co do činění.

Kiar se zastavil a já následoval jeho příkladu. Na ploše se nacházel další z princů, ten prostřední. Po jeho boku stál jeden z mých únosců. Oba měli tmavá roucha jemné posetá prachem a v rukou tiskli meče s bílým ostřím. Byly krátké, ale zlověstně se leskly. Dovtípil jsem se, že trénovali.

Můj průvodce neodpověděl. Zůstal stát, jako by na něco čekal.

„Proč máš takový soucit s lidmi, bratře? Přál by sis snad být jedním z nich?" Ta slova nezněla posměšně, ale ani příjemně. Byla chladná, až z toho přecházel mráz po zádech. „Jsi slaboch."

Pohyb.

Kiar se prudce a rázně rozešel směrem k bratrovi. Jeho kroky postrádaly veškerou eleganci, když vytrhl druhému muži meč z ruky.

Všechno se odehrálo příliš rychle.

„Kiare!" vykřikl můj únosce, ale bylo pozdě. Oslovený už podnikl výpad proti vlastní krvi.

Meče zařinčely, když se setkaly a Kiarův mladší bratr byl nucen ustoupit. Fascinovaně jsem sledoval, jak můj zachránce vládl zbraní. Jeho údery byly rychlé a silné. I přes šat jsem spatřoval, jak se svaly na jeho rukách napínaly a seznal jsem, že síla nebyla jeho jedinou předností. S přesností a důsledností nutil svého bratra ustupovat dál a vzduch byl naplněn napětím a údery.

Mladší ale nezahálel. Brzy vykročil vpřed a elegantním chvatem Kiarovi vyrazil zbraň z ruky. Myslel jsem si, že tím vše skončí. Jak krutě jsem se mýlil.

Kiar se sklonil a skokem se dostal tak blízko k bratrovi, že nemohl použít meč. Jeho prsty se jako hadi ovinuly kolem bledého krku. Se sevřeným srdcem jsme se stal svědkem toho, jak mladíka zvedl a nechal jej lapat po vzduchu. Jeho meč dopadl do prachu a dlaně se snažily zbavit škrcení.

„Kiare! Dost!" ozval se znovu muž.

Tělo prostředního prince dopadlo na zem. Bratr jej tak nechal a prudce se obrátil. Když tak udělal, naskočila mi husí kůže. V jeho výrazu nebylo ani stopy po lidskosti. Vztek zkřivil jeho čelisti, donutil zornice žhnout agresí a panty se zatínat. Jeho oči ztmavly. Do bělma si razily cestu malé černé provazce, které pronikaly i do kůže pod očima. Jako by se sama černota rozhodla, že navštíví jeho tvář.

Zatnul jsem zuby, abych nevykřikl a sledoval jsem jej, když zavíral oči. Chvíli nechal víčka přitisknutá k sobě a když je povolil, po černotě nebylo ani stopy. Jako by tam snad nikdy ani nebyla.

Když mě spěšně vedl zpět do komnat, nemohl jsem si to nevybavovat. Tu jeho nelidskou zuřivost, neukojenou touhu po krvi a temnotu, která si žádala jediného – smrti.