Hříchy králů

11 | Nepřijatý

Dveře se hlučně zabouchly. Příliš brzy na to, aby bylo v mých silách vše si v hlavě srovnat. Měsíční říše plná světla ve svém lůně skrývala temnotu. Temnotu v podobě následníka trůnu. Jak to bylo možné? A co přesně byl Kiar zač?

Předmět mých úvah usedl na kraj své postele. Už opět vypadal pokojně, zřejmě se rozhodl předstírat, že se nic nestalo. Já ale nemohl. Stejně jako jsem se jej nemohl narovinu ptát, co se venku stalo. Rozhodl jsem se proto zvolit jinou strategii. Ptát se co nejvíce nenápadně a doufat, že mi to projde.

„Ty jsi spojený s Elirem?" Otázka to byla zvláštní. Ale má představivost si jej nedokázala spojit s jedním z bílých stvoření. Nebyl jako ona, nezářil. Jako by se jas z jeho nitra zcela vytratil.

„Ne."

„Jak je to možné?" Přešlápl jsem. Stál jsem v jeho komnatě, kus od postele, na níž seděl. Cizinec vržený do chaosu. Potomek touhy uprostřed měsíčních tajemství.

„Kladeš nevhodné otázky," zpražil mě pohledem.

Zvážil jsem slova, kterými jsem chtěl pokračovat. Neměl jsem je vyřknout, ale byla natolik palčivá, že je nešlo potlačit. Mohl jsem se pouze pokusit je upravit tak, aby nezněla příliš nezdvořile. „Mám se učit. To ale nejde, když se mi nedostává odpovědí."

Povzdechl si. Bylo logické, aby mi dal za pravdu, ale dal najevo, že mu to nebylo po chuti. „Elirové mě nepřijímají. Nejsem jako mí bratři, ani jako otec."

„Ale jsi jejich krev," nadnesl jsem.

„Jsem krev mého otce, ne mých bratří. Ještě než byl král vyvolen na trůn, byl válečníkem. Staletí bojujeme se stejným nepřítelem," pustil se do líčení, kterému jsem ochotně naslouchal, „tam, kde je světlo, musí být i tma. Měsíc ani hvězdy nemají tolik jasu, aby pronikl do nejskrytějších zákoutí. A temnota zrodila zloděje těl. Říkáme jim Rakrové, v naší řeči to znamená Zhouba. Můžeš je vidět na nástěnných malbách. Když mraky zakryjí měsíc, přichází jejich doba. Jako stín se vplíží do těla kohokoliv, kdo opustí království a začnou jej rozkládat zevnitř. Živí se měsíční energií a postupně zničí všechno, čím jsi byl. Když v tobě zemře i poslední ždibet toho, co tě dělá tebou, zemřeš. A z tvého těla se pod rouškou tmy stane jeden z nich. Elirové je už před dávnou dobou vyhnali z království, ale oni si nedají pokoj. Čekají za hranicemi a dostávají se stále blíž, naši nejlepší bojovníci se svými Eliry umírají, aby ochránili lid.

Já se narodil uprostřed válečného pole, což se nemá dít. Mou matkou byla válečnice. Stala by se královnou, kdybych přišel na svět později. Ale měsíc si otce na trůn vyvolil až po mém početí. Naše děti se mají rodit v království, jak si žádají hvězdy. Kdyby ale matka přiznala, že otěhotněla s mužem, který nebyl jejím posvěceným druhem, odnesla by si věčnou potupu. Proto se s tím tajila. A za svůj hřích zaplatila životem. Na každou matku, která porodí venku, čeká smrt. Dala mi život na nesprávném místě. Přežil jsem, ale nejsem jako ostatní. Nedaří se mi ovládnout vlastní schopnosti, nemohu být bojovník, i kdybych si to přál. Kdybych v sobě měl Rakra, dávno by mě zabil, to se ale nestalo. Jde jen o to, že můj život nebyl posvěcen měsícem." Na okamžik se odmlčel a já v napětí očekával zbytek příběhu.

„Mí bratři jsou syny královny Tiaress. Skoro nechodí ven a lid ji nevídá, ale když jde o vážné věci, spatříš ji po boku mého otce. Správný král musí mít královnu. Když má matka zemřela, pojal za svou choť urozenou dívku, která mu povila další dva syny. Princové jsme všichni, ale já se tak nenarodil, oni ano." Zaryté mlčení, které následovalo, dalo znát, že s vyprávěním skončil.

„Nemohl by tě měsíc přijmout?" hlesl jsem. Podle toho, co říkal, si právě on volil, kdo měl ve společnosti co znamenat a jakou měl mít moc.

Hořké zkřivení jeho rtů by bohatě stačilo k tomu, abych pochopil. Přesto k němu připojil: „Narodil jsem se špatně. Kdyby neměl své zákony a mohl posvětit každého dle libosti, nebyl by respektován. Jsem jeho dítě, ale nechtěné. A tak se mnou i nakládá."

Zamrkal jsem. „Ale vždyť to není tvoje vina!"

Pokrčil rameny. „Stejně tak můžeš říct, že není vinou barevného hmyzu, když si jej všimne pták. Ani on si nemohl vybrat, jak se narodí, ale stejně kvůli své odlišnosti zemře."

Vybavil jsem si černé paprsky, které jako síť prostoupily jeho oči, když napadl mladšího bratra. Byl to snad nějaký trest? Nebo prokletí? Když jsem se jej na to zeptal, zamračil se. Pomalu se narovnal a já se začal obávat, že mě opět zažene do kouta a bude mi vyhrožovat.

„To není tvoje věc," pronesl ale jen, než se vydal do vedlejší komnaty, která skrývala svitky a knihy. A když se vrátil s jednou z nich, nemohl jsem na to přestat myslet. Nebyla to moje věc. To ale neznamenalo, že jsem nad tím mohl přestat hloubat.