Hříchy králů

5 | Návrat na cestu

Ztrátu kontroly zažije čas od času každý. Vztek smazává city, zmatek jistoty a strach minulost. A zatímco já ztratil kontrolu nad svým životem, někdo jiný ji získal. Někdo, kdo kontrolu sám nad sebou ztratil už dávno.

Sál rozzvučely kroky. Nebyly podobné tichému našlapování kočkovitých šelem, jejichž krokem vládli ostatní v království. Dávaly o sobě jasně vědět a dožadovaly se pozornosti. Tak ve světě, o kterém jsem před nedávném ještě nevěděl, chodil jen jediný člověk. Nejstarší princ.

Zatajil jsem dech, když došel až ke mně a zastavil se. Zblízka vypadal ještě nebezpečněji. I když se stavbou těla i tváří podobal člověku, neunikalo mi, že v něm dřímalo něco, co se lidskosti zříkalo. Jako by v sobě měl kus dravce. A když se natáhl blíž, nemohl jsem neuvažovat nad tím, jestli byl rozhodnut tnout svými tesáky do mého masa, nebo mě s myšlenkou, že jsem nebyl dostatečnou kořistí, nechat jít.

Prsty zavadil o má zápěstí, když sáhl po provaze, který mě vázal. A než jsem se stačil vzpamatovat, dopadl na zem. Strážce, který mě celou dobu doprovázel, couvl. Jako by snad ustupoval před nebezpečím. I já to nebezpečí vnímal. Ale přesto jsem právě k tomu, který jej přinášel, vztahoval svou naději na přežití. Nemohl jsem se na to ptát. Nemohl jsem žádat, aby mi sdělili, jestli jsem měl možnost dál dýchat. Ale má tvář se ptát mohla. A výraz se ptal.

Mladík kývl směrem ke vstupu do sálu. „Jdeme," pronesl klidně. Dost nahlas na to, aby to slyšeli všichni přítomní. A vypadalo to, že chtěl, aby to slyšel zejména jeho otec. Co se mezi nimi muselo stát, že se k sobě chovali tak nepřátelsky?

Za našimi zády se ozvalo ještě několik králových slov. Princ se ale neměl k odpovědi. Jen jeho rty se zkroutily do úsměvu bez kousku vřelého citu. Nerozuměl jsem tomu, co mu chtěl otec sdělit. Ale neuniklo mi oslovení, které použil. Kiar.

Když jsem kráčel pryč, jeho kroky zněly za mnou. Mé ruce byly osvobozeny, ale o skutečné svobodě jsem neměl ani ponětí. Jakmile jsme opustili sál, donutil jsem vyprahlé hrdlo promluvit: „Kiar? To je tvé jméno?"

Několik chvil se zdálo, že jsem nebyl hoden odpovědi na tak prostou otázku. Až když můj průvodce otevřel první dveře zleva směrem od sálu, odvětil: „Celé jeho znění je Kiarnoh, v našem jazyce Vůdce." Už nemluvil tak nahlas, ale jeho slova byla stále tvrdá jako velká kladiva kovářů. Držel dveře a čekal, než do nich vejdu.

Poslechl jsem rozkazu, který mi beze slov dal. Dostali jsme se k dlouhému a temnému schodišti. Do těch míst si skrz malá okna bez skel probojoval cestu jen ždibet světla. Skoro mi připadalo, že jsem vkročil do hrobu. Přesto jsem pokračoval. „Kam jdeme?" ptal jsem se dál. Jeho dodatku o vůdci jsem prozatím nevěnoval pozornost. Snažil jsem se mluvit co nejpevněji, ale myšlenky jsem pevné neměl. Chtěl jsem vědět, co se mnou zamýšleli.

„Do mých komnat."

Nezdálo se, že hodlal být příliš sdílný. Přesto mě uklidnil fakt, že jsme nemířili do cely. Ale měl cíl naší cesty být skutečně polehčující okolnost?

„Proč?" pokračoval jsem v kladení otázek, ze kterých nebyl Kiar očividně nadšený. Potřeboval jsem vědět alespoň něco. Alespoň to, co mě čekalo. Chtěl jsem toho snad tak moc?

„Protože můj otec už ztrácí rozum." Zprvu se zdálo, že to bylo to jediné vysvětlení, se kterým jsem se měl spokojit. Ale po překonání dalších pár schodů jsem získal informací víc: „Vy lidé jste zatracenci. Dávno jste se zřekli svého štěstí a žene vás jen touha, soulad je vám cizí. On se vám ale začíná podobat. Je otázkou času, kdy jej to pohltí." Pohrdání v jeho slovech bylo víc než citelné. „Jeho hněv tě dnes ušetřil, zítra ti ale může srazit hlavu. Pokud mě stáhneš s sebou, nebude ale třeba, aby ti sťal hlavu král, udělám to sám."

Svaly v mém těle se na okamžik napnuly silněji. Jednali o mém životě a smrti, o otázce mého zachování nebo roztříštění celé mé bytosti. Má tvář si zachovala hrdost, ale srdce se svíralo silněji a silněji. A jazyk se kroutil, aby nevyřkl nevhodná slova, slova slabosti a potupy.

Došli jsme k těžkým, kovaným dveřím. Byly tmavé. Temné jako nejstarší princ, který se zastavil a navázal se mnou oční kontakt. Jeho ocelové oči se zaklesly do mých jako ostré háky. „Mám-li prý soucit s lidmi, mám přijmout člověka. A chceš-li přežít, začni se rychle učit. Vrátíme tě ke kořenům. Až dva úplňky opustí oblohu, musíš se očistit od lidskosti, jinak zemřeš. A to by pro mě byla potupa. Tvoji dávní předci se narodili zde, ale jejich děti odešly, aby se topily ve vlastní pýše. Sešly z cesty a ty se na ni musíš vrátit. Pokud to nedokážeš, nic ti již nepomůže."