Zajímalo by mě, zda moje mladší já někdy čekalo, že budu jako prázdná sklenice,
bez smíchu, bez radosti, a i bez tý hlubší bolesti, co mé srdce vždy unese.
Ač píšu básně jen pokaždé, co slzy přijdou,
poslední dobou jsem jen ručičkou na hodinkách zaseklou.
Všechno se zastavilo a já nemám co říci,
ztratila jsem motivaci.
Nač se snažit, když stejně se všichni pod kytkami sejdem?
a vím o tom, že život není jen černej.
Zvykla jsem si být sama,
ale chybí mi moje druhá polovina.
Neviděla jsem svoji druhou tvář už několik měsíců,
ano, chybí mi, neviděli jste ji?
Nedokážu podpořit ostatní, protože nevím, jak nejdřív podpořit sebe,
pokud něco řeknu špatně, neber to osobně.
Občas se jen nedokážu zdvořile vyjádřit,
neber to zle, že v tom můžeš slyšet nenávist.
Jsem už jen unavená,
tak nejspíš mi jen ruku podej.
Budu stát po boku každýmu, kdo o to bude stát,
pokud ti na tom nesejde, netvrď mi, jak mě "máš rád,,
ČTEŠ
Básně za cenu slz
PoetryMalá kapka vody, přesto tiší bolest, malý střípek vzpomínek, a vše vrátí se. Jediný útěk z reality je psaní básní, neboť to je kouzlo, co mé srdce chrání.
