Básně za cenu slz

Měsíc

Pokaždé, co tě ve snu vidím,
zjistím, že realita to není.
Všechny ty měsíce bez tebe se zdály být nekonečný,
ale i přes všechny překážky našla jsem cíl.

A když tě mohu vidět jen za soumraku,
jen díky iluzi, když nemůžu být po tvém boku,
tak píšu tuhle sloku,
s myšlenkou, že jednou opět budeme spolu.

Svět, co jsme stvořili, se stal pouhou historií,
sbírám poslední střípky, než všechno nadobro zmizí.
V minulosti, kdy už nic nebude změněno,
do pozlaceného deníku vše je vyryto a navždy ukryto.

Občas by mě zajímalo, zda se díváš na měsíc ve stejnou chvíli, jako já,
kdy slza padá a mysl vzpomíná.
Ledové ruce co chytají myšlenky,
kdy už nemám co na srdci.

Jsem otrok svých slov,
nedokážu se zbavit těch pout.
A když přijde řada se vyjádřit,
tak přijde on, kdy mě začne dusit.

Strach, co mým nejlepším přítelem je,
stále tu je a bude, ať chci nebo ne.
Ale až tohle všechno odejde,
tak tu nic než prázdnota nezbyde.

Se srdcem, co již není pozlaceno,
díky času, kdy vše krásné se ztratilo.
Cítíš se taky někdy tak sám, jako já?
nebo se mi to vše jen zdá...?

Slyším ty hlasy, co mě nechtějí nechat samotnou,
možná už vědí, že jsem se stala nevyléčitelnou.
Šílenství, co má nyní novou podobu,
s maskou, v hodnotě diamantu.

Jsem schopná měnit názory každý den,
a tak prosím nevěř mým slovům a naslouchej.
Mé srdce toho poví více, než ústa,
trvá to však déle a ne každý chce déle zůstat.

Ale jestli ty jsi ten, co mi porozumí,
udělám pro tebe první poslední.
Chci jen mít někoho na blízku,
být sama sebou a strhnout tu masku.

Chci projevit zájem, ale nejde to,
tyhle klíčová slova tu navždy nebudou, tak prosím zapomatuj si to.
Občas něco říkám a cítím to jinak,
tak nevěř mým rtům co tvrdí opak...