Ale já tě miluju!

ŠKOLA

Z pohledu Ivy:
Dnes je 1. září, tudíž 1. den školy. Moc se mi tam nechce, ale těším se na spolužáky. A i když s dvojčatama a Pavlem jsem se o prázdninách setkávala, stejně se na ně těším.
Ve škole se toho dnes asi moc dít nebude, jen nějaký přivítání od učitelů a pak hurá domů. Po škole půjdu asi za tátou (Tomáš) a strejdou do obchodu- aby jste pochopili, táta vlastní obchod s hudbou a strejdu Františka, dobře no, Ozzáka tam zaměstnává. Jsou na to sami, trochu se o ně bojím, někdo by tam na ně měl dohlížet...
Každopádně až skončí škola, půjdu domů se převléct a pak do obchodu. Pavel mi dělá doprovod. Je moc hodnej a já ho miluju. Táta ho ale moc nemusí.

Z pohledu Lexy:
Dneska jdem poprvý po prázdninách do školy. A já se jako každej den strašně těším, protože tam bude Iva. Ona je úžasná holka, ale chodí s Pavlem Benešem, což mě štve. Iva neví že ji miluju, a ani ji to říkat zatím nebudu. Neví to ani Saša, protože je mi jasný, že by to Ivě řekla.

Ve škole:
I(va): „nazdar dvojčataa”
S(aša): „ahoj Ivo”
L(exa): „ahooj”
Lexa se na Ivu díval. Iva si toho nevšimla, zato Beneš to zpozoroval a přišel...
B(eneš): „čau dvojčata, ahoj láskoo”
I: „ahoooj, co ty tu?”
B: „tak přišel jsem vás všechny pozdravit když se tady s dvojčatama vidim po těch dvou měsících”
S,L: „čau Pavle.”
Končila přestávka a přišla učitelka..
U(čitelka): „Dobrý den třído, vítám vás tu opět po prázdninách.”
A nastala taková ta každoroční uvítací hodina...

Z pohledu Ivy:
Když škola skončila, šla jsem s Pavlem za tátou a strejdou do obchodu. Ale, táta se mi zdá takovej smutnej..
I: „tati? Děje se něco?”
T(omáš): „ne. Nic.”
Byl tajemnej jako... Něco hodně tajemnýho.
T: „jak bylo ve škole?”
I: „ale joo, dobrý.”
T: „a jak se máš ty Pavle?”
B: „já? Já se mám fajn.. Nepotřebujete tady s něčím pomoct?”
T: „ty mi chceš pomáhat s obchodem?”
I: „hele to je dobrej nápad. Potřebuješ si odpočinout tati. A kde je vlastně strejda?”
T: „uklízí v kumbále.”
Věděla jsem, že táta to tam sám nezvládne. Dobře, je tam sice strejda, ale ten tam toho moc nedělá. Bylo mi jasný že potřebujou posilu. A tak jsem napsala různé inzeráty na pomocnou sílu v obchodě U Dvou Akordů v Praze 1. Moc lidí se tam nepřihlásilo, tak jsem pozvala všechny. (Jeden po druhým samozřejmě)
Z těch všech lidí mě zaujala jedna osoba. Jmenuje se Marcela Divićová...