Život není automat na Coca-Colu

13. Lízátka

Dylan

"Co budeš dělat?" zeptal se mě Alfie a podal mi orosenou láhev piva. Ačkoliv sám ve vztahu nebyl, vždycky mi se vztahovými problémy dokázal poradit. To proto jsem po dnešku chtěl mluvit právě s ním a říct mu, co se s Emily děje. Nevím, jestli za to mohl fakt, že jeho máma byla psycholožka, ale Alfie vždy uměl uklidnit.

"Nemám páru. Mluvil jsem o tom i s Khloe a ani ona nevěděla, co dělat. A to jsem doufal, že zrovna ona bude schopná mi nějak pomoct, protože mi přijde, že se dokáže dost vcítit do ostatních. Vyslechla mě, už to mi pomohlo, ale řekla mi jenom, že to budu mít těžké, protože má pocit, že Emily pomoc odmítá."

"Khloe se s tebou bavila o takhle deep tématech?" překvapeně se mě zeptal. Ale bylo to takové spokojené udivení. Alfie se už od začátku snažil, abychom Khloe přijali mezi nás, takže byl zřejmě rád, že se to povedlo.

Myslím, že on ví, co se jí stalo a proč je taková. Alfie vždycky byl hodně starostlivý, ale u Khloe se to projevovalo o dost víc.
Když se z vedlejšího pokoje začal ozývat zvuk piana, což určitě musela být ona, protože nikdo jiný v tomhle domě na klavír nehrál, alespoň si to myslím, začal se Alfie spokojeně usmívat.
Tu písničku jsem neznal, neřekl bych, že se jednalo o nějakou klasiku typu Beethoven nebo tak. Byla pomalejší a klidná, sentimentální a vzhledem k tomu, že se schylovalo k jedenácté hodině  večerní, tak zněla trochu jako mírně smutná ukolébavka.

"Už začala zpívat?" pobaveně jsem se zeptal a kývl jsem hlavou ke stěně.

"Občas i zpívá, ale spíš jen hraje, dost často uprostřed noci," zasmál se můj nejlepší kamarád a lokl si z jeho sklenice.

"To vám to nevadí?" podivil jsem se, ale on jen zakroutil hlavou.

"Ostatní to neslyší, protože jenom já s Khloe sdílím stěny. A hraje úžasně a zpívá ještě líp, její máma je totiž učitelka zpěvu, takže to má v genech. Už se mě ptala, jestli mi její večerní melancholické hraní nevadí, ale naopak já si to dost užívám."

To bylo poprvé, co jsem slyšel něco o její rodině. Khloe se jen jednou zmínila, že má mladší sestru, ale jinak o nich nemluvila. A to mě přivádělo k jedné jediné otázce. Proč?

"Ty to víš, co? Víš, co se jí stalo a proč je taková, jaká je. A netvrď mi, že je naprosto v pořádku. Mám oči, všímám si jejích špatných nálad, toho jak je často vyděšená nebo rozhozená a nemá ráda fyzický kontakt s lidmi, především s klukama."
Ani jsem nepotřeboval, aby mi odpovídal. Bylo to očividné.

Alfie pokýval hlavou s lehce smutným úsměvem.
"Svěřila se mi sama od sebe ten týden, co se přistěhovala. Nevím, co všechno ses při vašem rozhovoru dozvěděl ty, ale jsem rád, že se začíná otevírat i někomu jinému. Neměla to v životě lehký a prošla si takovýma sračkama, co si jen málokdo z nás vůbec dokáže představit."

Tak teď jsem těch otázek měl mnohonásobně víc...

Všechny je ale zahnal tichý hlas, co začal doprovázet piano. Nezpívala moc nahlas, zřejmě aby nebudila ostatní, ale i tak jsem poznal skladbu Sama Smitha. Too good at goodbyes. A zpívala přímo andělsky. Ale přišlo mi to až ironické, když jsem uslyšel kousek druhé sloky:

I'm never gonna let you close to me

Even though you mean the most to me'

Cause every time I open up, it hurts

So I'm never gonna get too close to you