Život není automat na Coca-Colu

20. Bageta od knírače v pruhovaném

"Tak, teď můžeme přestat předstírat, že se neznáme a konečně mluvit upřímně a o všem,"  prohlásila Evelyn, když za námi zaklapla dveře jejího pokoje a poukázala směrem k její posteli, abych si na ni sedla.

Byl čtvrtek, takže jsem dnes nemusela do práce a my dvě jsme se domluvily, že bychom měly začít pracovat na našem projektu do projektového týdne. Téma, kterým letos bylo Léto snů, jsme se dozvěděly od našich francouzštinářek už v úterý a výsledný projekt máme odevzdat do konce příštího týdne. Dnes ve dvou spojených hodinách jsme se dohodly, že vyrobíme nějaký plakát s textem a obrázky a naplánujeme něco jako letní roadtrip po Francii, který by měl to snové léto zaručit.

To proto jsem teď seděla na její perfektně ustlané posteli, což bylo něco, co dělala už v léčebně, kde jsme se poznaly. Její pokoj vypadal dost odlišně od toho mého. Byl menší, jelikož se jednalo pouze o bývalý pokoj pro hosty v domě její tety, a rozhodně uklizenější a celkově takový víc klidný. Stěny byly sněhově bílé, jediný barevný kousek byla velká replika známého japonského obrazu Velká vlna u pobřeží Kanagawy a poté taky krémový rám zrcadla, co viselo vedle dveří a velké knihovny, která přímo přetékala všelijakými poklady. To byly dvě věci, co Evelyn zbožňovala - Japonsko a jejich kulturu a čtení. V léčebně většinu volného času trávila tím, že skládala origami, nebo si četla, dost často právě o Zemi vycházejícího slunce.
Když už jsme u toho origami, neuniklo mi několik papírových jeřábů, co na průhledném vlasci viseli ze stropu, až to vypadalo, že se jich nad našimi hlavami prohání celé hejno.
Poté už zbývala jenom skříň s oblečením a psací stůl s pohodlně vypadající židlí, kde leželo taky několik knížek, deníků, papírů a cokoliv, co by se dalo číst nebo tam psát. Všechno ale bylo uklizené a srovnané a mělo to své konkrétní místo. Když se zamyslím nad tím, že můj stůl je věčně zaházený barvami a tak dále a místo, aby se na něm reálně dalo psát, je tam málokdy, musím se lehce zastydět.

"Co děláš tady v Dumfries?" zeptala se mě a promasírovala si unaveně pokožku hlavy poté, co si rozpustila její perfektně uhlazený culík. Když nad tím tak přemýšlím, Evelyn byla příšerná perfekcionistka.
"Myslela jsem si, že už se nikdy neuvidíme."

"Měla jsem to stejně," přiznala jsem, "a musím říct, že jsem se dost vyděsila, když jsem tě tenkrát viděla v tom bistru. Neber si to nějak osobně, nemyslím to zle, ale byl to šok. Doufala jsem, že budu moct v klidu začít od začátku ve městečku, kde mě nikdo pořádně nezná a pak přede mnou najednou stála holka, která toho ví víc, než všichni odsud dohromady."

"Věř mi, že v tom nejsi sama. Taky jsem tomu nemohla, spíš teda nechtěla, uvěřit. Tu noc jsem nespala," vzpomínala na naše setkání s mírně smutným úsměvem. 

"Já jsem zažila jeden z nejhorších panických záchvatů tady," uchechtla jsem se, ale obě dvě jsme moc dobře věděly, že to není vůbec k smíchu.

I tak se ale Evelyn potichu zasmála a pokroutila nad námi hlavou: "Jsem ráda že v tom nejsem sama. Ale možná to nebude zas tak zlé. Vlastně mě to i trochu uklidňuje, že je v tomhle městě někdo, na koho bych se v nejhorším mohla obrátit a vím, že mě pochopí."

"Jak se teď upřímně máš? Co děláš? Jak ses dostala sem?" začala jsem vyzvídat. Najednou jsem chtěla vědět naprosto všechno o její cestě.

"Mám se v rámci možností dobře. Někdy je to lepší a někdy zase horší, jsem si jistá, že to sama moc dobře znáš. Pořád beru léky, takže bych rozhodně netvrdila, že jsem v pořádku, ale těch špatných momentů a epizod je míň a míň. A sem jsem se dostala díky soudu. Rozhodli, že potom, co se stalo u nás doma, tam už zkrátka dál být nemůžu, takže moji rodiče byli zbaveni rodičovské odpovědnosti. Prostě oficiálně přišli o veškerá rodičovská práva a zůstaly dvě možnosti - buď bych skončila v děcáku, nebo se mě ujme někdo z rodiny. Ale naštěstí teta je na rozdíl od mojí matky naprosto normální a ujala se mě, takže teď žiju tady s mojí tetou, strejdou a sestřenicí. Otec bude sedět kvůli domácímu násilí, týrání a újmy na zdraví dítěte, akorát se ještě čeká na závěrečný soud, a matka je zavřená v léčebně a nejspíš si tam pobude dost dlouho."