Život není automat na Coca-Colu

28. Hvězdy, stojky, kotrmelce

Jestli jsem si něco potvrdila, tak fakt, že rugby opravdu nesnáším.
Nejde mi o tu hru jako takovou, ta naopak dokáže být napínavá a záživná, spíš mi vadí ta atmosféra okolo. Celá promrzlá, jelikož venku už nebylo nejtepleji, jsem seděla na tribuně pro fanoušky, ke které mi pomalu přimrzával zadek.
Nějaká blondýnka, co seděla vedle mě, mi neustále křičela přímo do ucha, jak vehementně fandila týmu naší školy. Blondýnka, kterou bych vedle sebe i zkousla, plnila svoje povinnosti coby fotografka školních akcích, takže nás po několika minutách hry opustila a seskákala po schodkách dolů až k samotnému hřišti, aby získala ty nejlepší fotky. A tak se stalo, že jsem zůstala mezi davem studentů sedět sama ve společnosti Zacka a Archera. Ne zrovna moje nejideálnější dopoledne, abych k vám byla upřímná.

"Ty chodíš s některým z těch kluků? Nebo se ti nějakej líbí?" zakřičel mi do ucha Zack, který seděl vedle mě. Na to, že mu bylo 12, byl jen o kousek nižší než já a v sedě jsme byli na naprosto stejném levelu. Jeho modro-zelené oči se na mě šibalsky leskly a kdyby nebyl o tolik let mladší, řekla bych, že se se mnou snaží flirtovat.

Se smíchem nad tou absurditou jsem zakroutila hlavou. Khloe Rowlandová a nějaký rugbysta? Ani ve snu, leda tak v noční můře...

"Tak proč jsi tady?" zeptal se nechápavě a podíval se kolem nás.
"Většina holek vypadá, že z nich přímo teče."

Ten šokovaný pohled, co jsem věnovala jeho slovníku, Zack naprosto odignoroval. Místo toho si radši spravoval jeho účes, který mi tou nahodilostí a rozcuchaností připomínal Connora. Když už o něm mluvím, zrovna jim s Dylanem vyšla domluvená akce a Connor ubíhal raketovou rychlostí k brance Stattfordské střední, jejich dnešního soupeře.
Byla jsem překvapivě docela zabraná do jejich náhlého útoku, takže jsem úplně zapomněla na otázku, co mi Zack položil.

Až když Archer zamručel něco ve stylu, že to ten kluk posral, což byla reakce na nepovedenou koncovku našeho týmu, za kterou mohl spolužák Emily, myslím, že se jmenuje Kyle, a poté Archer pochválil Connora za dobrou rozehru, začala jsem zase vnímat.
Bylo zvláštní vidět i Archerovu jinou stránku, než jen nabručeného idiota. Nevím, jestli za to mohlo to dítě, co sedělo mezi námi, ale dnes jsem od něj snad neslyšela jedinou stížnost.

"Connor je ta dvaadvacítka?" zkusil Zack jinou otázku, na kterou jsem mu tentokrát odpověděla. Stačilo jednoduché přikývnutí.
"Jsi si jistá, že se ti nelíbí? Nemůžeš od něj odtrhnout oči..."

"Je to můj kamarád!" odfrkla jsem si s protočením očí a dloubla jsem toho rošťáka do ramene. Na dvanáctiletého s ním puberta cloumala víc než se mnou v šestnácti.

Piper se naštěstí po pár minutách vrátila, takže se Zack rozhodl otravovat ji. Nebo ne, že by mě vyloženě otravoval, spíš mě tak popichoval a dělal si ze mě srandu, což mi zas tak nevadilo, byla jsem na tyhle dětské moresy zvyklá od Spencer.
Archer obmotal jeho ruku kolem jejích ramen a ukázal ji na místo na rohu hřiště.
"Zkus potom ještě fotky odsud, myslím, že tam budeš mít dobrej úhel na celý hřiště."

Blondýnka se širokým úsměvem poděkovala a opřela si hlavu o jeho rameno. Najednou jsem mírně chápala, co na Archerovi vidí. Když jsem ho viděla poprvé, zdál se mi jako blbec, což pořád přetrvává, protože podle mě na prvním dojmu záleží hodně, ale začínám si všímat věcí, v čem si jsou s Piper podobní. Obecně mi ten jejich vztah po té hodině a něco, co jsem s nimi strávila, začíná konečně dávat alespoň trochu smysl.

Co mi smysl nedává, je to absurdní množství násilí, co je v rugby běžné. Chápu, že je to součástí hry, udržuje to diváka napjatého, ty kluky to zřejmě baví, ale když asi po čtvrt hodině druhé čtyřicetiminutovky dostal Dylan loktem do nosu, z kterého okamžitě vystříkla krev, celá jsem se ošila.