Zlom (andělé, urban fantasy)

1. vzpomínka

Hledal ho. Už několik hodin kroužil okolo místa, kde ucítil jeho auru naposledy. Problém byl v tom, že pouto vnímal naposledy před dvěma dny, a to se nacházel stovky mil daleko. Vyřizoval své záležitosti, klidný, že je jejich spojení aktivní tak, jako celé roky předtím. A najednou nic. Tma. Žádné astrální lano, jež by je k sobě poutalo. Jen bolest.

Okamžitě vyrazil na cestu, rozhodnutý celou vzdálenost uletět najednou, avšak velmi brzy zjistil, že je to nemožné. Křídla jej pálila a únava se zvyšovala s každým jednotlivým mávnutím. Měl před sebou jen cíl a nepřemýšlel; nevzpomněl si na portály. Musel se zastavit a prospat. Nabrat síly, aby dokázal postupně ukrajovat vzdálenost, jež je dělila. Několikrát. Nenáviděl se za svou slabost, kvůli které zpomaloval, jen aby pak vyrazil takovou rychlostí, že za malou chvíli nedokázal propadnout dech.

Přesto nepřestával. Musel ho najít. Nehodlal si připustit, že už je pozdě.

***

Sebastien seděl ve vysoké trávě plné lučních květin. Slunce za jeho zády zářilo na jeho dlouhé zvlněné vlasy a způsobovalo, že vysoký lesk málem oslňoval při každém nepatrném pohybu. Jako by se platinový, bílý vodopád snažil vlít do bělostných křídel, jež měl volně složená na zádech. Opíral se dlaněmi o zemi a hleděl do údolí, nad nimž se nacházel. Pozoroval pasáčka koz, jenž s dlouhým proutkem sháněl své stádo v panensky čisté přírodě na nejzelenější trávu. Přestože se od něj nacházel velmi daleko, jeho zostřený zrak by dokázal, pokud by o to stál, rozpoznat každou natrženou nitku lněné haleny, spočítat jednotlivé pihy umazaného obličeje, či zahlédnout nepatrný hnědý flíček na krku jinak čistě bílé kozy.

Dnes však nepotřeboval dávat pozor. Odpočíval, užíval si atmosféru místa, jež jako málokteré doposud odolávalo moderní civilizaci. Na nic nemyslel, jen se kochal. Měl to tu rád a kdykoliv měl možnost, létal sem načerpat nové síly. Před několika lety tomuto místu věnoval i svou unikátní andělskou ochranu. Na určitých místech nakreslil ochranné runy, které odpuzovaly démony nižší kategorie. Naštěstí se zde stejně nenacházelo nic, co by je zajímalo, samozřejmě kromě něj. Jich se však neobával. Věřil, že je dostatečně silný, aby se s nimi případně vypořádal, runy ho navíc měly upozornit, kdyby se nějaký z nich blížil.

Proto když za sebou uslyšel kroky, zůstal klidně sedět. Běžní lidé ho vidět nemohli, pokud by si to sám nepřál. Jen se mírně zavrtěl, dlouhé nohy před sebou překřížil v kotnících a více se opřel.

„Řekli mi, že tě tu najdu," oslovil ho hluboký hlas. Neotočil se, jen kývl hlavou na znamení, že ho vnímá. Nepoznal, kdo z dalších andělů za ním přišel. Nezdálo se mu to podstatné. „A mimochodem, ahoj. Poslali mě za tebou, že s tebou mám pracovat."

Sebastien si nepatrně povzdechl, narovnal se a rukou pokynul vedle sebe.

„Jmenuju se Nathaniel, ale byl bych radši, kdybys mi říkal Nate. To dlouhý jméno je hrozně formální," představil se, usadil se vedle něj s koleny přitaženými pod bradu. Křídla s perleťovými odlesky stáhl k zádům a vzhlédl, aby si prohlédl profil druhého anděla. „A ty jsi?"

„Sebastien," odpověděl tiše, krátce otočil hlavu, aby mu pohlédl do očí, a vrátil se k pozorování pasáčka.

Netušil, že mu partnera vyberou tak brzy. Ještě ani nepřešla doba truchlení. Neměl chuť se seznamovat s někým novým, který podle jména, způsobu hovoru a stylu oblečení napovídal, že je nejen z úplně odlišného klanu, ale k tomu o mnoho staletí mladší. V bleskovém pohledu si ho dostatečně prohlédl, aby si dokázal zapamatovat nebesky modré oči, tmavě hnědé husté vlasy zastřižené nakrátko tak, jako to vídal u smrtelníků, s kratšími stranami a delší ofinou, plné červené rty a nepatrnou jizvičku v jednom koutku úst. Už od pohledu byl nižší než on, lehce oplácaný, ale ne silný, a naprosto otřesně oblečený.

Nechápal, jak si někdo na sebe mohl vzít odrbané džíny a nějaké tričko. Sice to lidé považovali za moderní, on sám vyznával usedlejší a uhlazenější oděvy. Dokonale padnoucí obleky, ideálně ve světlých barvách, mu otevíraly, spolu s vybraným chováním, jež studoval stovky let, mnohé dveře, pokud potřeboval řešit světské záležitosti. I ve světě lidí potřebovali andělé zapadnout, proto vlastnil městský byt a otevřel si firmu, jež klientům slibovala neuvěřitelné zážitky. Šikovná iluze skryla křídla před zraky smrtelníků i démonů, stejně jako démonům dokázala schovat rohy. Prozatím však Nateův vzhled nehodnotil, to mohlo počkat až na příležitost, kdy bude nutné, aby svůj šatník zkrátka upravil.

„Prej mi pomůžeš najít i nějaký bydlení," pokračoval Nate a nespouštěl z něj pohled. „Přiletěl jsem asi před hodinou z Narelcie. Podle pokynů jsem se šel ohlásit, a ten tvůj šéf – jméno jsem zapomněl – mě poslal sem. Ani vlastně nevím, co že budu dělat, Tak doufám, že to nebude nic pitomýho, protože já si tohle místo úplně nevybral," povídal téměř bez nádechu, gestikuloval rukama a křídla se mu nepatrně chvěla očekáváním. „Chtěl jsem jít ke strážnejm, ale tam prej měli plno. Takže... co tady vlastně budeme dělat?" zeptal se a zaostřil na pasáčka. „Něco s ním? Doufám, že nebudeme muset honit nějakou zatoulanou kozu. To andělé nedělaj, že ne?"

Sebastienovi cukly koutky. „Ne."

Nate se nepatrně zamračil. „Ty toho moc nenamluvíš, co?"

„Mám rád ticho," odpověděl stručně a pokrčil rameny.

„Ticho je nudný," opáčil s mávnutím ruky. „Nemám rád ticho. Umí bejt občas pěkně hlasitý, jestli víš, co tím myslím."

Hádal, že ví. Ticho plné myšlenek, jež dokázalo přehlušit jakýkoliv zvuk, co by kdekoliv nastal. Svědomí, jež se domáhalo své pozornosti. Vzpomínky. Výčitky. Bolest. Ale přesto měl ticho rád. Měl dojem, že bez něj by si nedokázal vyčistit hlavu, ujednotit si myšlenky a vypořádat se se zklamáním.

Otočil se na něj, v bezvěké tváři hrál nepatrný úsměv a černé oči, jež sytě kontrastovaly s bílými vlasy a bledou pokožkou, na něj hleděly se vší vážností. „Naučíš se ho milovat."

Ahoj.

Zase jsem jednou dostala nápad na jednohubku. A to znamená, že to jednohubka fakt nebude. Sama jsem zvědavá, jak dlouhé to bude a co všechno se dozvíme. Budu moc ráda za zpětnou vazbu. Přece jen je to zase úplná novinka, co se mého psaní týče.

Netuším, jak často budou kapitoly vycházet, ale budu se snažit o nějakou pravidelnost.

Mějte se krásně.

W.