Zlom (andělé, urban fantasy)

26. vzpomínka

Sebastien cítil podivuhodný klid, když aktivovali s Nathanielem amulet a nechali se jím přenést do prázdné ulice, po níž šla akorát jedna dvojice. Rozhlédl se po okolních špinavých zdech a nakrčil nos. Páchlo to tu močí a hnilobou. O kus dál se cesta z kočičích hlav stáčela doprava a doleva vedla mezi domy ulička do jakéhosi neupraveného parku. Polkl a po očku sledoval druhého anděla. On už tušil, co se tu stane, a vůbec z toho neměl radost. A reakce, kterou očekával, se obával. Velmi obával.

Jemně ho pobídl k chůzi. Runa neviditelnosti byla aktivní a muž se ženou, za něž se pomalu zařadili, o nich neměli ani tušení.

Nate se mračil a rozhlížel se okolo. Bastien si všiml rozšířených zorniček ve stejném okamžiku, kdy se anděl zprudka zastavil a otočil se k němu. „To nemyslíš vážně. Že ne," zachraptěl zděšeně. Sebastien výmluvně mlčel a uhnul pohledem. „To nedovolím," zasyčel a zaťal ruce v pěst.

„Nemůžeme zasahovat," brzdil ho Bastien vážně.

„Děláš si srandu?" odsekl a modré oči ztvrdly na kámen. „To se mám jako dívat, jak tu holku zabije? Tak na to ti kašlu." Divoce se rozhlédl, jako by něco hledal. „Kde jsou strážní? Vždyť by tu měli bejt, ne? Měli by jí pomoct –"

„Pokud tu nejsou, není jak jí pomoct," vysvětloval smutně. „Nemůžeme s tím nic udělat..."

Nathanielem proběhl takový nával vzteku, že měl Sebastien dojem, jako by dostal skrze pouto ránu kladivem. Udělal krok zpět, vzápětí se k němu přiblížil a natáhl ruku. „Nate –"

„Nesahej na mě," zavrčel a jednou ranou smetl jeho pokus o dotek. „Já to nedovolím." Podíval se na něj s pohrdáním a bojovně vypjal bradu. „Je mi zle z toho, že tobě je to jedno."

„Není mi to jedno," namítl důrazně a dostatečně rázně. „Ale vím, že se to nesmí."

„Na to ti seru." Otočil se a začal rychle odcházet od něj směrem ke dvojici.

Bastien ho se sevřeným hrdlem doběhl. „Nedělej to," prosil ho se slzami v očích a chytil za rameno. Žaludek mu dělal kotrmelce a plíce ho odmítaly poslouchat. Nesměl mu to dovolit.

Dobře mířená rána pěstí do obličeje ho odhodila na zem. Narazil si zadek a jen na poslední chvíli roztáhl křídla, aby na ně nespadl. Ten úder ho nebolel ale tolik, jako výraz znechucení, který po něm Nate vrhl dřív, než se otočil.

„Nevím proč," odfrkl a zrychlil, aby je doběhl.

„Protože je snazší nenávidět mě než sebe," zašeptal a pokusil se postavit na nohy. Ještě mu v tom mohl zabránit. Musel mu v tom zabránit i za cenu, že s ním do konce života nepromluví.

Nepodařilo se mu zvednout. Do nosu mu vnikl pach síry a špinavá ruka mu zacpala ústa dřív, než stihl zavolat. Někdo ho zatáhl za vlasy a donutil ho dívat se. Ruce měl uvězněné a křídla také. Přinucen klečet v sevření démonů nedokázal udělat vůbec nic. Zkoušel se bránit, ale přistihli ho naprosto nepřipraveného.

„Štěňátko kouše," pronesl pobaveně Ephraim a dostal se do Sebastienova zorného pole. Mrkl na uvězněného anděla a povytáhl obočí. „Ví, co se stane?" Bastien nemohl odpovědět, ani kdyby chtěl. Výraz jeho vyděšených očí však výklad nepotřeboval. „Výborně. Na to si počkám," zasmál se, uvolněně se postavil vedle něj a zapálil si cigaretu.

Bastien v duchu Nathaniela prosil, ať se otočí. Ať se vrátí. Skrze pouto mu vysílal pocity strachu a doufal, že si jich všimne. Nebál se o sebe, obával se o něj. A jakmile andělova pěst zasáhla muže, věděl, že je všechno ztracené. Žena začala utíkat. Nedoběhla však ani na konec ulice.