Zlom (andělé, urban fantasy)

19. vzpomínka

Klepání na dveře Sebastiena probudilo. Zmateně zamrkal a přivřel oči před světlem ve své ložnici. Usnul, ani nevěděl jak. Vsedě, jen v kalhotách, s rozečtenou knihou na klíně. Původně chtěl na Nathaniela počkat, až přijde, alespoň aby věděl, že se vrátil. Poslední dny se na něm podepsaly víc, než čekal.

„Pojď dál," vyzval ho, posadil se rovně a zívl. Křídla se mu při nádechu roztáhla téměř do plné šíře ve stejné chvíli, kdy Nate otevřel dveře. Vzhlédl a zarazil se. Na první pohled by řekl, že Nathaniel onemocněl, ale anděl nemohl mít teplotu. Ve tváři měl vepsanou hrůzu, ruce i křídla se mu třásly, zrychleně dýchal a oči měl zarudlé. „Co se stalo?" zeptal se a rychle se začal zvedat. Kniha spadla bez zájmu na zem.

„Můžu k tobě?" hlesl a zatínal si nehty do dlaní. Rty se mu chvěly.

„Jistě," souhlasil okamžitě. Roztáhl křídla, opřel se zády o čelo postele a poklepal dlaní vedle sebe.

Nate se v mžiku ocitl u něj. Nalepil se k jeho boku a úlevně vydechl, jakmile ho obalila pernatá náruč. „Promiň. Díky. Nechtěl jsem –"

„Co se stalo?" ptal se Sebastien tiše. „Kdy ses vrátil? Čekal jsem na tebe a usnul. Mrzí mě to."

„Už dávno. Taky jsem usnul," odpověděl. Nepřestával se třást. Tričko mu na zádech začínalo vlhnout od ledového potu.

Sebastien vyhledal jeho ruku. Propletl s ní prsty a pevněji ho k sobě přitáhl. „Noční můra?"

„Jo. Hrozná. Promiň, že jsem sem tak vpadnul. Já se asi potřeboval přesvědčit, že..." Kousl se do rtu a snažil se nevzlyknout.

„Neomlouvej se. Jsem tu pro tebe," řekl vážně a něžně se usmál, přestože Nate to nemohl vidět. Byl rád, že za ním přišel. Nepřál mu zlé sny, ale v hrudi cítil příjemný pocit z toho, že ho má u sebe a může ho objímat. A velmi ho překvapilo, že mu neskutečně překáží tričko, které měl Nate na sobě. Jako by představovalo zeď, která je od sebe dělila. Natáhl se, aby zhasl lampičku u postele. Pokoj zůstal osvícený měkkým svitem dvou svíček a lampy zvenku. „Chceš mi o tom říct?"

Nate zavrtěl hlavou. „Ne. Jo. Já nevím," fňukl a přitiskl se k jeho boku ještě blíž. Hlavu si položil na rozpálené rameno, Bastienovu paži si držel u hrudníku a kolena si opíral o jeho stehno. „Řekni mi, že tohle vyšilování přejde. Nejde to kontrolovat. Prosím tě, řekni mi, že nejsem jedinej, kdo je z toho všeho takhle v háji."

Volnou rukou ho Bastien pohladil po tváři. Přiměl ho tak zdvihnout hlavu a navázat oční kontakt. Povytáhl obočí. „Já byl horší. Marci ze mě šílela."

„Ty ze mě nešílíš?" šeptl. Oči měl rozšířené, plné neprolitých slz a obav, které rezonovaly i poutem.

„Nešílím," ubezpečil ho. „Já už šílený jsem. Musíš si najít něco, co ti pomůže ten nápor zvládat. Máš bohužel smůlu, že jsi se mnou, a kvůli tomu máš za sebou tolik negativních pocitů za posledních pár dní, kolik někteří andělé nemají za dvě stě let. Promiň mi to."

„Nechci bejt s nikým jiným," odfrkl a popotáhl. Opřel se do dlaně, která ho hřála do tváře po celou dobu. „Co pomáhá?"

„To je individuální," povzdechl si a vrátil pohled před sebe. Sundal ruku z Nathanielovy tváře a odhrnul si dlouhé vlasy z čela. „Někomu pomáhají procházky. Někomu alkohol. Někdo o tom potřebuje mluvit. Někdo to potřebuje vybít skrze sex." Poslední slova z něj vyšla poměrně stroze.

Nate zbystřil. Díky těsné blízkosti druha se přestal třást a dech se mu postupně zklidnil. Teď se však zarazil a pátravě se zadíval na Bastienův profil. „To poslední nebude tvůj případ," usoudil opatrně.