Zlom (andělé, urban fantasy)

28. vzpomínka

Sebastien stál na vrcholu kopce u utržených svodidel a hleděl kamsi k obzoru, kde začínalo svítat. Směrem, jímž odnesli novou posilu jejich andělského společenství. Pokud věděl, bylo tomu již alespoň dvě stě let, kdy naposledy někdo rozšířil jejich řady. Andělé se nemohli rozmnožovat. Pouze nevinné malé děti, které zemřely, se mohly přerodit. Proces trval několik desítek let, které prospaly. Růst křídel způsoboval bolest, kterou díky tomu nový anděl necítil. Zároveň se vymazaly vzpomínky na lidský život kromě jména. Přesně tomu procesu nerozuměl, ale chápal, proč tomu tak bylo. Pokud by se anděl vzbudil do žalu ze ztrát, trvalo by velmi dlouho, než by se mohl začít učit.

Trhl sebou, jakmile uslyšel kroky. Nervy měl ještě našponované z Ephraimova útoku. Tvář i ruka jej bolely. Nate na tom však byl hůř. A jakmile se k němu připojil, uvědomil si, že potřebuje pomoc. Roztáhl prsty zdravé ruky a vděčně stiskl jeho dlaň.

„Přál bych si, aby se tenhle den mohl vymazat," povzdechl si unaveně Nathaniel a pohlédl směrem z kopce, kde se lidští záchranáři snažili pomoci rodině, jež se s autem zřítila ze srázu. „Co bude teď? Přijde někdo a zbaví mě funkce?"

„Ne," odpověděl Sebastien tiše. „Vážení a sčítání se děje až na samotném konci." Otočil se na něj a pokusil se o drobný povzbudivý úsměv, sotva však dokázal povytáhnout koutky. „Tady už nic nezmůžeme. Půjdeme." Zaktivoval runy na amuletu, ale upravil jejich pořadí. Před nimi se rozzářil portál.

Nate přikývl a zkřivil obočí. „Nezeptal jsem se na její jméno," zahučel provinile.

„To nevadí," uklidňoval ho. „Je jediná za poslední dvě staletí. Bude snadné ji najít i beze jména."

„Dobře," hlesl a poslušně jej následoval do portálu. „Tak to ne," zasyčel vzápětí. Portál je nezanesl domů na Zemi, ale do Sebastienova příbytku v chrámu. „Tady nebudu ani náhodou."

„Budeš," oznámil Bastien klidně. „Potřebuješ ošetřit. A doma nemáme tak velkou koupelnu. Takže prosím," pokynul mu směrem ke dveřím, za nimiž se nacházela ložnice.

„Můžeme ke mně," namítl Nate. „Taky mám svůj pokoj."

„Ne, nemůžeme. Teď už ne. Amulety už jsou hluché." Se zasyknutím si založil ruce na hrudníku. „Museli bychom po svých. A ty máš poraněná křídla. Nemůžeš letět a já už dnes nemám náladu na hádky. Takže tě prosím, abys prošel těmi dveřmi, než tě tam dotlačím sám."

K Bastienově překvapení se Nate zazubil. „Dneska ti povolujou nervy," poznamenal pobaveně, vydal se ke dveřím a povytáhl obočí. „To se mi líbí." Prošel dveřmi a zůstal stát. „A tohle taky, mimochodem. Kdys to sem dal?" zeptal se a ukázal na obrovskou postel, která vyměnila tvrdou lavici, již tu měl Sebastien v době, kdy sem Nathaniela vzal poprvé.

„Pár dní poté, co jsme spolu poprvé spali," odpověděl s pokrčením ramen. „Usoudil jsem, že by se třeba někdy mohla hodit, kdybychom tu potřebovali zůstat na noc."

„Proč jsi mi o tom neřekl?"

„Chtěl jsem, aby to bylo překvapení, až ta chvíle nastane. Tudy." Přešel před něj a dotkl se určitého místa ve stěně. „Po tobě."

Nate překvapeně zamrkal. „Tohles tu měl celou dobu?" vydechl s rozšířenýma očima. Před ním se rozprostírala poměrně rozlehlá místnost, kterou z větší části zaplňoval zapuštěný bazén plný vody, jež měla vždy dokonalou teplotu. Koupelna byla prosvětlena bílou malbou a dvěma velkými okny. Podél jedné strany stálo několik truhel.

Sebastien k jedné z nich zamířil. „Ano," řekl prostě. „Vzhledem k délce mé práce mám určité postavení. Ve skutečnosti k těm dvěma místnostem, které jsi viděl, patří ještě několik dalších. Ale nejsem takový pokrytec, jak si teď myslíš." Otevřel truhlu a vytáhl z ní košík, v němž cinkalo několik lahviček. Z druhé si vzal plátno a obvazy.

„Cože?" nechápal Nate.

„Klíč od těch místností jsem dal Emě v den, kdy Cyrus zemřel. Používal jsem jen ty dvě. A tohle. Myslím, že poté, co jsem zjistil, že se nemůžu utopit, mi to tu zachránilo alespoň zbyteček příčetnosti."

Položil košík na zem k okraji bazénu a postavil se před druhého anděla. Pohlédl mu do očí, které bouřily tolika emocemi, že hrozilo, že je oba utopí. Stejně tak tryskalo i jeho nitro. „Potřebuješ ošetřit. Pomůžu ti."

„Já vím," hlesl. Brada se mu roztřásla. Jako kdyby až teď na něj dopadly všechny události, se Nate zhroutil kolem Bastienova krku. „Promiň mi, co jsem ti řekl. Nemyslel jsem to tak," fňukl. „Měl jsem hroznej vztek a zase jsem si ho vybil na tobě."

Objal ho pažemi i křídly a opřel si tvář o jeho hlavu. „To nevadí."

„To vadí," odsekl. „Vždyť dělám všechno špatně. Praštil jsem tě. Zůstal jsi sám s bandou démonů. A pak jsem byl na tebe ještě hnusnej, i když jsem měl obrovskou radost z toho, že jsi v pořádku. A ty jsi furt tak klidnej a chápavej a já si to vůbec nezasloužím a –"

„Už toho nech," zarazil ho tiše. „Já se nezlobím."

„Jenže bys měl." Odtáhl se a uslzeně se usmál. Opatrně ho pohladil po čelisti, kam ho před pár hodinami udeřil. „Ema má určitě nějaký mejkap, kterým to půjde zakrejt. Nemůžeš takhle děsit duše. Ale musím říct, že ti ta barva neuvěřitelně sekne."

Sebastien se ušklíbl. „Já se spíš divím, že ta holčička neutekla, když viděla tvá krvavá křídla. To ti tedy rozhodně nesekne. Takže oblečení dolů a honem do vody. A zapomeň na to, že bys mi tuhle sexy barvu ještě někdy udělal."

„Vrátil bys mi to?" zeptal se, ale poslušně se začal svlékat. „Zasloužil bych si to," dodal jen v kalhotách. „Ale asi bych dopadl hůř než ty."

„Nevím. Překvapils mě. Kdybych to čekal, vykryl bych to." Určitě by neskončil na zemi, kde ho mohli démoni uvěznit. Kdyby byl obezřetnější, nedostali by ho. Rozhodně ne tak snadno. „Nech to být. Už se stalo a nakonec to dopadlo dobře."

„Fajn," souhlasil, stáhl ze sebe poslední zbytek oblečení a se svěšenými křídly začal klesat po zabudovaných schodech do vody. Na sedmém schodu se posadil. Voda mu dosahovala asi do poloviny hrudníku. „Je skvělá."

„Já vím," ozval se Bastien těsně za ním a usmál se nad jeho trhnutím. Políbil ho na šíji a posunul se k pravému křídlu. Peří, o nějž se Nate vždy dokonale staral, bylo rozčepýřené a špinavé. Nelesklo se a perleť pod nánosem prachu a krve vůbec neprosvítala. „Omlouvám se, pokud to bude nepříjemné," zamumlal a svými prsty mu začal rovnat jednotlivá pera a zbavovat je špíny. S bolavou rukou to šlo pomalu, ale on nespěchal.

Cítil, že oba potřebují nějakou dobu na to, aby se vnitřně uklidnili.

Tak co, kdo by chtěl mít místo koupelny bazén? Jako když si chce někdo roztáhnout křídla, asi to jinak nejde. A sama jsem zvědavá, kam tohle všechno povede. Nate je moc zbrklá trubka, tak se trochu děsím. V konceptech tuhle událost pořád nemám dořešenou. Máme o zábavu postaráno.

Mějte se krásně.

W.