Zlom (andělé, urban fantasy)

7. vzpomínka

Portál je zavedl na malé náměstíčko s mramorovou fontánou uprostřed květin hrajících všemi barvami. Okolní stavby byly menší, maximálně dvoupatrové, a využívaly se spíše jako pracovní budovy podle potřeby. Z náměstí se vinula cesta směrem k chrámu, který dominoval celé kolonii. Tyčil se do výše jako zámek, měl bezpočet oken a pater a na věžičkách povlávaly bílé a zlaté praporce. Sebastienovi vždy připadal přehnaně kýčovitý; zvlášť když nebylo na koho zapůsobit, se mu zdálo zlaté zdobení a ozdobná fasáda jako naprostá zbytečnost. Avšak chrám tu stál ještě dříve, než se zrodil. Těžko do toho měl co mluvit.

„Víš, co mi připadá vtipný?" ozval se Nate poté, co vykročili směrem k Sebastienovu domovu. Cestou potkali několik dalších andělů, kteří se procházeli, povídali si na lavičkách v odpočinkových zónách vesničky, nebo spěchali k portálu, aby mohli plnit povinnosti ve světě lidí.

„Co?" ptal se Sebastien a mimoděk stiskl jeho ruku. Byl rád, že ho nepouštěl. Důvěrné gesto mu dodávalo potřebnou podporu, za niž cítil vděk. I proto se utvrdil v rozhodnutí, že mu řekne, co se stalo. Byl si jistý, že jemu může, ač se mu to zdálo na jednu stranu absurdní. Začal mu důvěřovat až moc brzy. Zdálo se mu zvláštní, že se s ním cítí natolik v bezpečí, přestože se znali pár týdnů a Nate sotva vylezl ze školy. Po předchozích událostech nevěřil, že se to ještě vůbec někdy stane. Přemýšlel, jaký je mezi nimi věkový rozdíl. Odhadoval minimálně tisíc dvě stě let. Na věk se ho však neptal. Nebylo by to slušné.

„Lidi si myslej, že lítáme v něčem, co vypadá jak noční košile, máme zlatý kudrnatý vlasy, zpíváme aleluja a plujeme si na obláčku," zasmál se Nate a pobaveně se rozhlédl. „A my přitom máme podobný městečka jako oni, jen jich je míň. Asi by mi nevěřili, kdybych jim řekl pravdu, co?"

„Církev by tě pravděpodobně za takové kacířství upálila i v jednadvacátém století," připustil Sebastien vážně. „Ale spíš by tě prohlásili za blázna, navlékli by na tebe svěrací kazajku a zavřeli tě do blázince." Mírně se pousmál a zlehka se k němu naklonil. „Ale někteří starší ty noční košile stále nosí, přestože je to už dávno přežitek. Zdá se jim to mimořádně pohodlné. Já to jednou zkoušel a akorát se mi ta sukně pletla mezi nohy. A nechtěj vědět, jak to dopadne, když tě při letu vezme spodní vítr."

„Chci to vyzkoušet," zazubil se vesele. „Teda ne letět v šatech. Fakt bych nechtěl, aby se mi připlácly na obličej. A kdybych pod tím neměl ani kalhoty – ne, to si ani představovat nechci," usoudil vesele a silně zrudl. Obrátil hlavu k druhému andělovi a nevinně zamrkal. „Ty bys mě zachránil, kdyby mě zavřeli za kacířství, že jo? Nenechal bys mě ne pospas cvokům, co by mi nevěřili, že ne?"

Sebastien poznal, že jen žertuje. Přesto se v něm cosi sevřelo a žaludek se mu zkroutil. „Na to bych nespoléhal," odpověděl těžce. Úsměv mu ze rtů zmizel bleskovou rychlostí. „Nedokážu zachránit ani sebe," zamumlal tak tiše, že mu Nate nerozuměl. Naštěstí se neptal.

„Naučím tě odemykací runu. Pak mi jenom otevřeš okno, zbytek zvládnu," navrhl.

„Mají mříže na oknech."

„Pilník?"

„Zapeču ti ho do buchet."

„Umíš píct buchty?"

„Ne. Vypadám snad jako pekař?"

„To zrovna ne. Ale s prstama od cukru bys –" Nate nedopověděl, opět se začervenal a zadíval se jinam. „Nech to plavat. Zkusím se do blázince nedostat," řekl rychle. „Už tam budeme?"

Sebastien překvapeně nakrčil nos. Nechápal, proč změnil téma hovoru, ale přizpůsobil se mu. „Za okamžik," souhlasil a vedl ho skrz obrovské dvoukřídlé dveře dovnitř chrámu.

Vnitřní chodby se pyšnily ještě větším zdobením než venkovní fasáda. Na podlaze se blýskaly mramorové dlaždice, vysoká okna halily vyšívané závěsy z drahých těžkých látek, ale i nejjemnější záclony průsvitné jako pavučinka. Cestou k Sebastienovu pokoji minuli jednu z několika jídelen, dvě společenské místnosti a prošli okolo luxusní koupelny s vanou o velikosti většího bazénu. Andělé, kteří je potkali, je nezaujatě zdravili. Dva věnovali Sebastienovi účastný úsměv. Nathaniel jeho ruku svíral pevněji než na začátku, jako by se snažil tak vyjádřit zvědavost, kterou v nedobrovolné tichosti překypoval. Rozhlížel se okolo a snažil se zapamatovat cestu přes spletité cesty a schodiště.

Strohost Sebastienova pokoje ostře kontrastovala s pompou okolo. Nate překvapeně vydechl a těkal očima po prostorné obdélníkové místnosti s jedním oknem a dřevěnou podlahou, v níž viděl pouze obyčejný stůl, židli, vyhaslý krb a jedny dveře. V krbu místo dřeva olizovaného plameny spatřil zapálenou bílou svíčku a jedno dlouhé nazelenalé pero. „Tak tohle jsem nečekal," přiznal narovinu.

„A cos čekal?" zeptal se tiše s pohledem na slabý plamínek, který nikdy nepřestával hořet.

„No, já nevím... co třeba nábytek?" nadnesl a pokrčil rameny. „Dům na zemi vypadá jinak, je hrozně hezkej, tak jsem čekal něco podobnýho. Vždyť tu nemáš ani kde přespat."

„Mám. Támhle," ukázal na dveře, k nimž Nate okamžitě vyrazil, „ale na co by to tu bylo? Nikdy jsem tu nežil kromě několika let poměrně nedávno." Posadil se na stůl a namáhavě polkl. Křídla mu zplihle visela na zádech. Prsty obou dlaní, když už ho Nathaniel nedržel, proplétal mezi sebou. „Všechen nábytek jsem si vzal domů."

Nate otevřel dveře do druhého pokoje a zamračil se. „Tomuhle říkáš postel?" odfrkl s pohledem na nepohodlnou dřevěnou lavici velkou tak akorát, aby se na ni vešla jedna osoba. Žádná deka, žádný polštář. Zakroutil hlavou, pečlivě zavřel dveře a poodešel k oknu, kde se zadíval na vnitřní zahradu chrámu. Chvíli mlčel, sledoval vzrostlé stromy, šťavnatou trávu i kvetoucí keře a květiny, než se zhluboka nadechl. „Jak dlouho jsi tu žil?"

„Asi pětačtyřicet let," odpověděl prázdným hlasem. Na anděla ani nepohlédl. Hypnotizoval plamínek. Doufal, že ho uklidní a zpomalí bušící srdce.

„Čtyřicet pět let," zopakoval Nate s nakrčeným obočím. „To je docela dlouho."

„Co je to proti věčnosti?" opáčil. „Sotva mávnutí křídel."

Ušklíbl se. „To záleží. Jak už jsem říkal, ticho umí bejt pořádně hlasitý a otravný. A to pak stačí klidně tejden, aby z toho jeden zešílel." Došel k Sebastienovi, s jemným úsměvem mu vypáčil prsty zaťaté do sebe a vzal mu ruce do dlaní. „Za co ses trestal?"

Sebastien sebou škubl. Nečekal, že to Nathanielovi dojde a už vůbec ne tak brzy. Nepřestával ho udivovat. Nechápal, jak někdo tak mladý jako on, dokázal být tak vnímavý, přestože by to měl u jeho talentu očekávat. Míru talentu, jakou vlastnil Nathaniel, ještě snad u nikoho nezažil. Velmi pomalu zdvihl hlavu. Vnořil se do blankytně modrých očí a přál si, aby mu to dokázal říci beze slov. Aby mu dokázal vysvětlit, co se stalo a co při tom cítil, aniž by vyslovil jediné slovo. Takovou magií však nevládl.

Ahoj!

Čuchám problémy. Jak by se tady hodil nitrozpyt, co? Sebík by byl určitě rád, protože co si budeme povídat, svěřit se s něčím těžkým není nic jednoduchého ani někomu, koho dobře známe a věříme mu, natož někomu, komu věřit musí, ale zatím ho ani pořádně nezná. Zapeklitá situace. Tak doufám, že se mu to podaří.

Mějte se krásně.

W.