She lived for biathlon

Šance?

Pohled Dany:

Mám za sebou probdělou noc, potom co zamnou Emi přijel. Jsem plná vzteku, ale asi i smutku, protože jsem se chovala dost blbě. Zpětně mi dochází, co všechno bych nejradši řekla jinak. Už to ale nevrátím a jsem za to asi i ráda. Těch zklamání jsme si už užili dost a myslím, že tohle nemá cenu.

Další věc, která mě teď trochu trápí, je můj biatlonový život. Budu se muset za pár dní vrátit do Francie a dál pokračovat v tréninku. Za pár týdnů nás totiž čeká vrchol posledních čtyř let. Spolu s Julií, Paulou a Gillone jsem v hlavní nominaci na olympijské hry. Za pánskou část by měl nastoupit Emi, Quentin, Simon D. a Anton.

Teď si ale dávám od biatlonu zasloužený odpočinek. Dnes ráno máme s mamkou v plánu vyrazit na nákupy a hned potom mě čekají přípravy. Večer k nám má dorazit Makula, Evik, Bimbo, Lůca, Karlos a zbytek mého bývalého týmu. Dlouho jsme se neviděli nějak normálně, takže to bude skvělá příležitost probrat to, na co na závodech není čas.

„Dobré ráno!" budí mě mamka když přijde ke mě do pokoje.

„Dobré mami, proč tak brzo?"

„Noo, řekněme že jsem toho naplánovala trochu víc. První pojedeme do Jablonce, pak chci stihnout ještě ty dva nákupáky v Liberci."

„Jsi ve svých pětapadesáti horší než kdejaká šestnáctka," protočím očima.

„Haha, tak jsme se zasmály a teď vylez," zasměje se.

Bohužel i když mi je 25, maminka se poslouchá. Zvednu se z postele, abych našla nějaké vhodné oblečení. Naházím do kapes potřebné věci a můžu vyrazit za mamkou k autu.

Celý den pak už jen běháme po obchodech a zběsile utrácíme. Já si koupila běžecké boty, nějaké sportovní oblečení a jedny vínové večerní šaty, do kterých jsem se absolutně zamilovala. Nevím sice, kam je budu nosit, ale to je jedno. Musela jsem je mít. Taky jsem si koupila pár věcí, které si vezmu sebou do Itálie.

-

„Nejdeš nachvíli ven, chci se na něco zeptat," usměje se na mě Lucka, když už v hale zbýváme jen my dvě.

„Jo," přikývnu nepatrně.

Se značnou dávkou nervozity odcházíme za dům a posadíme se na lavičku.

„Tak to vybal, co se děje?" podívá se na mě Lucka zoufale.

„Rozešli jsme se... Definitivně-asi..." povzdechnu si, div se nerozbrečím.

„Co se stalo zlato?"

„Vyspal se s naší masérkou," vypadne ze mě.

„Co?"

„Poslední večer, na tom večírku," zavzlykám.

„To-to né? To by-"

„Uděělal Luci... Dřív měl každou noc jinou..." povzdechnu si. Zas to na mě doléhá. Chybí mi, mrzí mě to, ale někde uvnitř cítím, že jsem udělala správně.

„Tak na to nemysli, pojď spát, ráno půjdeme běhat a pak uvidíš," usměje se.

„Děkuju zlato, můžu jet s tebou zítra na trénink? Ráda bych viděla Jířu a Blekyho?"

„Jasně, taky tě rádi uvidí, i Rybis," dodá.

Tahle situace s Emilienem mi úplně zaslepila hlavu. Měli jsme na Vánoce tolik plánů a teď se to všechno mění. Zítra jdu s holkami na trénink do Břízek, pozítří za bráchou a za tři dny už zpátky do Francie.