She lived for biathlon

Všechno špatně

Je Pondělí a po dlouhé pauze nastává závodní den. Čeká nás individuál, kde chci zabojovat o medaili. Co se týče Emiliena, tak jsme se viděli jednou, hned po tom co vyhrál stíhačku. S náskokem minuty přesně si dojel pro zlatou olympijskou medaili.

Já se už ale soustředím na sebe. Balím všechny potřebné věci, abych mohla vyrazit na stadion. Tam nastává klasický předzávodní kolotoč. Převléct se, trochu rozcvičit, pro lyže a na nástřel. Nastřeluji dnes asi 60 nábojů, což je jednou tolik co obvykle. Podmínky nám dnes moc nepřejí, přicházejí poryvy větru, doprovázené hustým sněžením. Na trati dneska dostaneme hodně zabrat.

Do závodu vystartuju s číslem 78, takže bych mohla alespoň trochu vědět, jaké to na trati bude. Průběžného vedení se po třetí střelbě ujímá překvapivě Terka Voborníka.

Já vyrážím na trať a už v prvním kole vím, že to bude peklo. Zavěsím se za Ingrid a společně dojedeme až k první střelbě. Dám si na čas, ale odjíždím s nulou. Už ve druhém kole moje nohy umírají. Na druhou střeleckou položku přijíždím ve vysokém tempu. To má za vinnu jednu trestnou minutu, která mě bude doprovázet až do cíle. Třetí střeleckou položku mám sice pomalou ale za nula. První místo drží Dzinara, druhé Terka a třetí Yulia Dzhimova.

Čtvrtá střelecká položka rozhodne. Stavím se na stav, očima kontroluji praporky a pak už se jen soustředím na střelbu. S výslednou nulou jsem hodně spokojená. Teď už mi zbývá jen dojet do cíle. Kromě trenérů a týmu mě ženou i fanoušci, kterých se dnes přišlo podívat opravdu hodně. Podle trenérů jsem čtvrtá, což by s jednou chybou byla super pozice. Ale uvidíme, na co to bude stačit.

Cílová rovinka je tady v Pekingu hodně dlouhá, takže se snažím vydolovat poslední zbytky sil, abych se dostala do cíle. Tam okamžitě padám k zemi, protože už opravdu nemám síly na nic. Když konečně zvednu hlavu a podívám se na tabuly, začínám chápat co se stalo.

Skutečně jsem čtvrtá. Normálně bych to brala všema deseti, ale na olympiádu se jezdí pro medaile, ne pro ostatní umístění. Až v buňce mi dochází jak moc mě tohle mrzí. Sprint jsem pokazila, do stíhačky nepodstoupila, svůj oblíbený závod dokončila čtvrtá se ztrátou vteřiny na třetí místo a jediný závod, kde můžu ukázat co umím, je ten nejnáročnější.

„Můžu dovnitř?" ozve se zpoza dveří.

„Jo pojď!" odpovídám v domnění, že za dveřmi se nachází Simon. Dovnitř ovšem vtrhne Emilien.

„Ahoj, co se děje?" zaráží se.

„Jsem čtvrtá," povzdechnu si.

„Vždyť to je super, ještě včera jsi brečela na pokoji a dneska jsi čtvrtá nejlepší na světě Dany, za dva dny jím ukážeš ano?"

„Nevím jestli na to ještě mám."

„Cože? Dany tohle vůbec neříkej! Máš na to. A máš daleko na víc, jsi skvělá biatlonistka, úžasná slečna a nevím co všechno ještě," usměje se a pomalým krokem přejde až k mojí lavici.

„Tak proč se tak necítím?"

„To nevím, ale určitě na to přijdeš."

„Co když ne? Mám strach Emi," špitnu a zvednu svůj zrak.

„Vím že ano," odpoví a pohladí mě po tváři. Opatrně mě chytne za krk a přiblíží svou hlavu té mé.