VÝZVY - Jak Vycvičit Draka

5. - Mrakošlap

Ahoj, tak jsem zase zpátky! A tentokrát s Mrakošlapem. Tak si kapitolu užijte.

Mrakošlap byl vždycky silný a odvážný drak. Trval na tom, že je nejdůležitější chránit ostatní. Ale jeho otec měl jiný názor. Podle něj byla na prvním místě láska a rodina.

Pořád mu to opakoval, že je láska největší zázrak, že už by si měl také najít družku a někde se usadit. Ale proč? Vždyť láska je sobecká. Když se do někoho zamilujete, staráte se jen o vás dva a zbytek světa je vám jedno. Ale to on nechtěl. Měl v plánu chránit všechny draky. A k tomu musel být nezávislý.

Proto také jako mladý opustil rodné hnízdo a vydal se do světa, aby si mohl splnit sen. A to se mu po pár letech doopravdy povedlo. Zachránil jednoho člověka, který měl rád draky, stal se nejvyšším rádcem Alfadraka a prakticky i ochráncem posledního nočního běsa, ze kterého se pak stál nový Alfa. Ale pak si i on našel dračici. A jako by to nestačilo, rozhodl se, že poletí do Skrytého světa.
 

* * *
 

Na nebi se vznášelo obrovské hejno draků.

Vepředu letěli dva běsové, jeden černý a jeden bílý - Alfa s jeho družkou. Bylo na nich vidět, že jsou šťastní. Mrakošlapa ale více zajímalo, jak je na tom zbytek hnízda.

Otočil se a spatřil Krkouna a Blivouna, zeleného Zipáka Ohavného, jak laškuje se svítivě oranžovou samicí Rubavce. Chvíli se jí snažil zaujmout různými vývrtkami a když došel k názoru, že tudy cesta nevede, zkusil si s ní alespoň popovídat.

Buřina také letěla vedle svého druha, dokonce i Tesák si snažil namluvit jednu dračici a Flákota, která byla bezkonkurenčně nejhodnější dračicí v hnízdě, hlídala několik neposedných dráčat.

Ale on letěl sám. Celou cestu až do Skrytého světa.

* * *

Když se přiblížili k vodopádu, čekalo je všechny ohromné překvapení. Bezzubka sice všem vyprávěl, že je obrovský, ale až tak velký ho Mrakošlap nečekal.

Horší to bylo, když jím proletěli. Všude byly kamenné sloupy, všechno vypadalo smutně a ponuře. Jako by na tom místě vše živé vyhynulo. Jediné, co se tam dalo považovat za nádherné byla všechna ta voda padající zezhora propůjčující tomuto místu dechberoucí atmosféru.

Všichni draci klesali a po chvíli už letěli těsně nad zemí. Pod nimi se míhaly vstupy do stovek tunelů, do kterých zamířili.

Uvnitř je na chvilku obklopila tma. A pak přišel ten zázrak. Všude okolo nich se totiž objevila mlha. Nejzvláštnější na ní ale bylo, že modře zářila. Další překvapení je čekalo, když se pod nimi náhle zjevila, také zářící, říčka.

Chvíli v této, dalo by se říci, říši snů letěli, ale pak najednou říčka padala dlouhatánským vodopádem dolů, veškerá mlha zmizela a před nimi se otevřel Skrytý svět.

Všude okolo byly černé kamenné sloupy, strop i dno jeskyně byly také černé a všechno to světélkovalo v různých barvách. Zároveň se všude okolo nich vyskytovaly vodopády všech velikostí, které kaskádově padaly do milionů jezer v různé výšce. Sem tam se někde našla i písečná pláž nebo, což Mrakošlapa udivilo nejspíš že všeho nejvíc, bílé svítící houby.

Když se rozhlédnul, čekalo ho další milé překvapení. Všichni draci totiž zářili. Měli na sobě různé světélkující vzory, někteří kroužky, jiní zase například pruhy a barvami příroda také nešetřila. Byly zde barvy z celého barevného spektra. Děsovci byli spíše modří, u šikovných čelistí zase zelená a Nodři měli barev hned několik. Od růžové po zelenou. Dohromady to všechno vytvářelo nádherný shluk barev. A když si to navíc představíte ve Skryté světě, je to ta nejnádhernější věc, kterou může kdy drak spatřit.

Skrytý svět měl ale stále několik divů a neváhal jim je všechny ukázat.

Když už si Mrakošlap myslel, že ho nic nepřekvapí, rozsvítily se všude okolo tisíce oranžových světýlek. Mrakošlap se přiletěl podívat blíž a zjistil, že to nejsou jen ledajaká světélka. Byla to dračí vejce, která se v tu chvíli začala líhnout a zahájila tím život tisícům žahavek.

Maličcí dráčci vylétli do prostoru jeskyně a zahalili tím veškerý výhled. Jediné, co bylo v tu chvíli vidět, byli maličcí oranžoví dráčci a... ona.

Okolo nich totiž přelétla nádherná fialová bouřkořezka.

* * *

Mrakošlap seděl na písku a přemýšlel. Už to bylo několik dní, co přiletěli a co poprvé viděl tu bouřkořezku. Potkal se s ní ještě několikrát. Byla to ta nejkrásnější dračice, kterou kdy spatřil. Kdyby se jí alespoň zvládnul zeptat na jméno...

Mrakošlap vstal. Na takové věci přece myslet nemůže. Půjde se raději podívat, jestli jsou všichni v pořádku.

Nejprve se vydal ke krystalu. Bezzubka tam zrovna seděl vedle své družky a něco jí vyprávěl. Obvykle by si toho Mrakošlap nevšímal, ale dnes, když je tam viděl sedět vedle sebe, si přišel... osamělý.

City, jako je láska, mu vždycky připadaly zbytečné a nedůležité, ale náhle měl pocit, že by chtěl mít také někoho, s kým by mohl být celý den. Ale proč? Co se s ním stalo?

Mrakošlap byl zmatený sám ze sebe. Nechápal to. Vždycky láskou pohrdal a teď po ní touží?

Náhle se za ním ozvalo zašustění křídel. Otočil se. Přímo za ním se vznášela na místě fialová bouřkořezka. Mrakošlap se obrátil a zasněně se na ní podíval. Předtím jí pokaždé potkal ve světélkující části Skrytého světa, ale tady, kde bylo více světla, vypadala jinak. Teď už totiž nebylo vidět jen její nádherné zbarvení, ale i oči.

Samozřejmě je měla žluté, jako všichni Bouřkořezové, ale Mrakošlap v nich viděl něco víc. Laskavost. A jistě by v nich našel i mnohem víc, kdyby na něj zrovna nepromluvila.

„Promiň, že ruším, ale... ty jsi Mrakošlap?" zeptala se.

Mrakošlap se zmohl jen na přikývnutí. Chtěl jí ještě něco říct, ale náhle mu vyschlo v krku a nebyl ze sebe schopný vydat ani hlásku.

„Můj mladší bratr je zraněný a Alfa říkal, že ty mu zvládneš pomoct." pokračovala Bouřkořezka a nervózně se na něj usmála.

„No...to jo." odpověděl jí a pak mu došlo, jak hloupě to vyznělo.

Tohle se stalo pokaždé, když jí potkal. Nikdy nebyl schopný říct jedinou souvislou větu, natož se jí zeptat na jméno, ale tak trapně, jako teď, mu ještě nikdy nebylo.

Bylo na čase něco změnit. Tentokrát to zvládne.

„Zvládnu ho vyléčit." řekl a vzhledem k tomu, jakou mu udělalo radost, že to doopravdy nezvoral, pokračoval.

„A ty se jmenuješ jak?"

Bouřkořezka se zasmála a řekla:

„Já jsem Selen"