4

454 17 3
                                    

Jestli jsem měl někdy zlomené srdce až to bolelo, tak tehdy určitě ano, ale nechtěl jsem si to přiznat.

Byla zima. Sníh mi potichu křupal pod tlapkama. Napravo, vlevo tma jak v pytli, která mi ale nevadila kvůli nočnímu vidění. Byl jsem na hlídce aka na bloumani nad Adel a zrovna probíhal kolem hranic, když v tom jsem něco zavětřil. Vítr vál ze severu já šel na východ. Nevěděl jsem co přesně to je ale muselo to být blízko. Jakože hodně blízko. Tak 10 metru. Pořádně jsem se rozhlídl. Podle zvuků to má jen 4 nohy.  Pomalu jsem se přiblížil, chvíli číhal a pak zaútočil. No vlastně ne tak docela. Zpoza keře vyšel šedivý vlk. Nepotřeboval jsem dlouho na to abych jí poznal. Stejné oči, stejná vůně, stejný vlk.

Mind link
"Co ty tady?" "Mohla bych se zeptat na to stejný." "Mohl jsem tě zabít. Jsi na našem území." "Ty a mě zabít?" Smála se. Moje ego nevydrželo. "Tak to uvidíme."

A já zaútočil, ikdyž jsem ji toužil posledních 5 měsíců tak strašně vidět. Mnohokrát jsem si představoval jaké to bude/ jaké by to bylo kdybych jí znovu spatřil. Nikdy mě ale nenapadlo že se už po půl minutě po sobě budem ohánět tesákama. Jestli by se něco změnilo. Ale ono se nezměnilo. Já zůstal stejný. Jediné co se změnilo bylo že už jsem na ni nepohlížel stejně. Nebyl to jen tak někdo. Byl to vlkodlak, který může za to jak jsem se posledních pár měsíců cítil, že jsem vůbec cítil. A to mě štvalo. Má nademnou takovou kontrolu jako ani můj otec nemá.

Už si ani nepamatuju kdo ten večer vyhrál. Vrátil jsem se domu dost pozdě, na tolik že jsem se moc nevyspal. "Logane co je to s tebou? Dneska nějak vůbec nedáváš pozor." "Špatné spaní." Trenér nevypadal že by tomu věřil ale dál se neptal. Mason však jo. Hned po tréninku na cestě k nám do pokoje mě začal buzerovat. "Špatné spaní?." "Jo." "Špatné spaní?" "Seš hluchej nebo co?" "Včera ses vrátil hodně pozdě domu." "Do toho ti nic neni." "Ale je, copak tě zdrželo?" Zatáhl jsem ho do uličky, rozhlídl se jestli nás nikdo nesleduje popřípadě jestli tam někdo neni. "Potkal jsem ji včera." "Koho?" "Adél." "No týjo to jsou mi ale zprávy." Chvíli jsme mlčeli. Poklepal mi na rameno. "No a kde jste se potkali?" "U hranic, zaběhls až k nám." "A potkáte se zase?" Nad tim jsem vůbec nepřemýšlel. "Eee no asi?"

Nakonec jsem se rozhodl se vrátit. Přiběhl jsem až k hranicím a se zklamáním zjistil, že tam neni. Proč taky že? Nemá ani ten nejmenší důvod proč tu být. Ale čekal jsem. Dlouho do noci. Moje malá dušička furt doufala. Už jsem to chtěl v 11 zabalit a jít domu, když v tom se za mnou ozvalo. "A znovu se tu ocitáme my 2." Což mi nasadilo úsměv až do dalšího rána. Nestihl jsem se otočit a už jsem cítil tlapy na zádech. Chytrý, schodim jí.

Bavilo mě si s ní měřit síly, až nebezpečně moc. Takhle to pokračovalo hodně dlouho. U tréninku jsem nedával pozor, u školy a ve stoje jsem usínal, jen abych mohl v noci ožít. 

---
Jak si užíváte prázdniny?

Fight MeWhere stories live. Discover now