9

321 12 4
                                    

Mohla by se zpálit. Má narozeniny. 

Mohla jít domu a slavit s rodinou. Přitom stejně zůstala v nemocnici jenom kvůli mně. "Logane já to pouto cítim. Asi jsem se zamilovala." Potom udělala to po čem jsem už dlouho tajně toužil, políbila mě. Sice jenom na čelo ale i to stačilo.

Cítil jsem se kvůli ní mizerně. 6 měsíců jsem byl jak duch. Jaké by bylo tuhle energii převrátit do pozitivního? Jaké by to asi bylo se jí nechat milovat? Musím se vzbudit, teď hned.

Jakoby se najednou můj vnitřní vlk vrátil. Začal bojovat semnou a vzbudil jsem se. S šokem jsem se posadil, nebudu lhát hned jsem toho zalitoval. Moje záda a krk byli v ohni.

Adél byla v šoku. "Vodu." Nedalo se to nazvat mluvou, vysloveně potichý sýpot. "Prosím." Jako robot mi podala skleničku vody. Málem jsem jí pustil, ale naštěstí se Adél rychle vzpamatovala a přidržela ji.

Dovnitř vešla sestra s jedním doktorem. "Dobrý den, jenom vás rychle zkontroluju alfo Logane. Adél prosím počkejte venku." Nechápavě jsem se na Adél podíval. "Později." Už chtěla odejít když jsem jí ještě chytl za ruku. Znovu se na mě podívala. "Mason?" "Má zlomenou ruku. Dojdu mu říct, že jsi se vzbudil." S tím jsem její ruku zase pustil a zpátky si lehl. Mason je na živu, bylo to jediné na co jsem si dovoloval myslet. "Měl jste štěstí. Ten vlkodlak vám nakousl žílu a ne tepnu. Necháme si vás tu ješte chvíli na sledování jinak by jste měl být v pořádku." Odešli a Adél vešla. Měla slzy v očích ale usmívala se. "Copak?" "Nic. Jsem ráda že jsi vzhůru." Usmál jsem se zpět.

"Tak vypadá, že jsi nesmrtelnej brácho." Ani jsem si Masona nevšiml. Jednu ruku v sádře, druhou mi podal. Poposedl jsem si a vyšvihl nohy ven z postele. "Jak dlouho?" "1,5 týdne." "Máma?" "Logane, je mi líto." To znamená že ani otec. V očích mě začali pálet slzy. Nezasloužila si to. Máma byla dobrý člověk. Adel jako by vycítila moje emoce, podala mi kapesník. "Dík" "Adél necháš nás prosím o samotě?" "Jasně, budu venku čekat." Zvedla se a odešla.

"Vaši?" ukázal jsem na Masona. "Jsme v tom sami." Zvedl jsem se a objal ho. Už jsem nebyl schopnej se udržet. Brečel jsem a nestyděl jsem se za to. Po chvilce se přidal. On byl všechno co mi zůstalo. Kdyz jsme se uklidnili, tak jsem se usadil do křesla vedle něj.

"Co se stalo?" "Všichni jsme spali, takže momemt překvapení měli na svojí straně. Prohnali se přes celý území, přežila ani ne polovina smečky." "Bože." Opřel jsem si hlavu o ruku. "Pak nám přiběhla na pomoc smečka od Adél." Začal se ve mně hromadit vztek a chuť po pomstě. "Kdo to vůbec byl?" "Skupina samotářů, někdo si je musel najmout. Sice zabili každýho kdo se s nima pokusil bojovat ale šli striktně po tvém otci." "Myslim, že je najala matka." "Nemožný to neni." Nastalo dlouhé nepříjemné ticho. "No vypadá že Adél bude Luna." "Vám to řekla?" "Nemusela." Pro změnu jsem se na něj nechápavě podíval. "Všichni jsme to věděli. Neriskoval bys život kvůli jen tak nějaký holce." "Měl by ses opravit Adél už Lunou je. 1,5 týdne dokonce." "Dobře tak já jdu." Zvedl se a já se jen smál.

Fight MeOnde histórias criam vida. Descubra agora