,,I'll be back one day" // Sirius Black

9 ~ NEJLEPŠÍ KAMARÁDI

        Tma, úzkost, samota a strach byli hlavní pocity po probuzení z opakovaného snu, plného krve, utrpení a mořských příšer, útočících na mou osobu, jako na kolotoči jsem se každý den probouzela z naprosto totožného snu. Celá propocená a nevalně vyděšená jsem se na proleželém lůžku posadila a rukou vjela do svých dlouhých, zpocených vlasů. Dnešní den měl pro mě znamenat propuštění z ošetřovny, z místnosti namáčenou v úskosti a smutku. Madam Pomfreyová se o mě sice dobře starala, avšak týden strávený nudným ležením v jedné posteli, civěním do prázdného bílého stropu a pitím všelijakých lektvarů proti bolesti a na zahojení rány na břiše mi na duševním zdraví a dojmu moc nepřidávalo. Všechno nebylo ale tak hrozné, jelikož jsem každý den měla nějaké návštěvy, ať už Albus Brumbál, Lily, Ellie a Nicole, James, Remus a Peter, tak i spoustu jiných žáků z Nebelvíru, dokonce i z Havraspáru a Mrzimoru. Lily mi dennodenně nosila úkoly a pomáhala mi s jejich vypracováním, Ellie s Nicole mi zase vykládaly všechny nové drby. I přesto že jsem měla mnoho návštěv, něco uvnitř mě však toužilo jen po jedné. Každý den jsem vyčkávala až se rozrazí dveře a na jejich prahu bude stát Sirius Black. Nechápala jsem proč zrovna toužím po Blackově návštěvě, ale věděla jsem, že nepřijde, proč by taky měl, že ano. Minulý pátek se přeci nic tak zajímavého nestalo.

        U přemýšlení se mi zachtělo zajít si na krátkou procházku. Snesla jsem se z lůžka a ucítila přitom námahu ve svých nohou, jakoby mě vůbec neposlouchaly, jakoby byly zvyklé na klidný režim a zapomněly, jak se vlastně chodí, jakoby dočista zlenivěly. Podlomila se mi kolena a s hlasitým zasténáním jsem spadla na studenou zem. Můj obličej se bolestí zakřivil, jakmile se kolena střetla s tvrdou podlahou ošetřovny. Ani ne chvíli na to se ozval klapot bot přicházející vysoké postavy.

        ,,Slečno Jonesová, co to u Merlina vyvádíte, nesmíte v noci opouštět své lůžko, navíc ve vašem stavu..." poučila mě madam Pomfreyová a ani nemusela vynaložit tolik síly, aby mě opatrně zvedla a pomohla lehnout zpátky na postel. Mluvila o mně, jako o nějakém vážně nemocném jedincovi, chudáčkovi.

        ,,Omlouvám se, myslela jsem si, že bych se zašla projít." řekla jsem a stočila pohled na protější, bílou zeď, která byla zrovna zajímavější než cokoli jiného. Madam Pomfreyová si tiše povzdychla a urovnala mi za hlavou měkký polštář.

        ,,Slečno Jonesová, vaše tělo si zvyklo na celodenní ležení a jen tak z ničeho nic se nevzpamatuje a nezačne hned plně pracovat, chce to pomalý, opatrný a hlavně trpělivý zácvik!" vysvětlila, přičemž jí krátce zacukalo v koutcích. Znamenalo to, že se budu znovu učit chodit? Spíše si budu muset zvyknout na normální život, ne jen o ležení na lůžku a pozorování stropu. Zakývala jsem hlavou, načež mi popřála dobrou noc a odešla zpátky za roh ošetřovny, odkud se předtím přihnala. Vlastně mi skrytě předložila ponaučení do života- nikdy na nic nespěchej a konej jen s opatrností a trpělivostí. Po té, co zmizela ve tmě, jsem hned usla, se stálým opakováním jedné a té samé věty.

        Hned po probuzení z bezesného spánku jsem hleděla do Lilyiných světle zelených očí, byl víkend, proto už tu Lily s Ellie strašily, kdo ví, jak dlouho. Jakmile si všimly, že nespím, nastejno vyskočily ze židle a hlásily to madam Pomfreyové, která okamžitě přiběhla k mému lůžku a začala mě prohlížet, hlavně mou skoro zahojenou ránu na boku.

        ,,Tak slečno Jonesová, myslím, že vás můžu propustit z ošetřovny." řekla tiše, načež vedle ní Lily a Ellie radostí skákaly do stropu a jen vyčkávaly až mi madam Pomfreyová naposledy vymění obvazy za nové a čisté, i když jsem je už podle mého názoru nepotřebovala a přidělila berle na chození. Holkám stačilo, aby zabočila za roh a hned mi pomáhaly do normálního oblečení, ale musely mě přidržovat, abych nespadla. Smály jsme se spolu a já se těšila až zase uvidím svůj pokoj, hlavně tu pohodlnou, měkkoučkou postel s dlouhými, neprůhlednými závěsy, přes které mě nikdo neuvidí, ne jako tady na ošetřovně, kde za celý týden projde nespočet lidí, Velkou síň s obrovským počtem studentů a dokonce i na vyučování. Týden polehávání mi vážně lezl na mozek. Smích ustál, jelikož se ozvalo zavrzání dveří a někdo vešel do místnosti. Ve dveřích stál Regulus. Naše oči se na dálku střetly, dlouhou chvilku jen postával na místě a jakoby čekal na mé svolení, zda se ke mně může přiblížit. Věnovala jsem holkám prosebné pohledy, načež se bez jakéhokoli slova vytratily a tak jsme s Regulusem zůstali sami. Až teď mi došlo, že mě za celou dobu mého pobytu na ošetřovně nenavštívil a já si na něj ani nevzpomněla. Proč vlastně přišel? Svýma temnýma očima se propíjel do těch mých, přistupoval ke mně blíž a tvářil se až neuvěřitelně vážně. Já se pevně opřela o lůžko, aby mě nohy nezradily i před ním.