,,I'll be back one day" // Sirius Black

15 ~ SMUTEK A NEPOCHOPENÍ

        Otevřela jsem těžká víčka a pohlédla na bledého Remuse, který nasadil starostlivý pohled. Další slza mi sklouzla dolu. Remus mi ji otřel svým palcem a něžně mě pohladil po tváři. Vypadal hrozně unaveně. Přisunula jsem se blíže k němu, opřela se o jeho rameno a znovu zavřela oči. Ochranářsky mě objal pažemi a já se zase cítila v bezpečí. Věděla jsem jistě, že teď už mě žádný děsivý mužík nenapadne. Nějakou dobu jsme s Remusem jen seděli na studené dlažbě v objetí a pozorovali krásu zimy. Bylo to příjemné. Alespoň jsem mohla na chvíli zapomenout na úplně všechno špatné. Je to snadné, když jste s někým, koho máte rádi. Najednou Remus zvedl hlavu a čekal až se na něj také podívám, po té zašmátral ve své kapse a vytáhl z ní tabulku čokolády, kterou mi podal. Typický Remus. Kde byl on, byla i čokoláda, věděl přesně, že člověku vždy pomůže nejvíce. Sledoval každý můj pohyb a pak zvážněl.

        ,,Co se stalo?" zeptal se tichým chraplavým hlasem. Chvíli jsem se zamyslela. Remus byl přesně ten člověk, kterému bych se svěřila úplně s čímkoli. Umí naslouchat a vždy mi pomohl. Užívala jsem si té tichosti kolem, ale tušila jsem, že bych mu později tak jako tak musela stejně říct pravdu o tom mužském obličeji s zatnutými čelistmi těsně před mýma očima, který by mi hodně ublížil, kdyby v sobě na poslední chvíli nenašel alespoň zbytek citu, pocitu viny, moudrosti anebo mužnosti? Kdo ví, jaký pocit se v něm v ten moment odehrál. Hleděla jsem do Remových unavených zelených očí a znovu mi nevědomky ukápla slza. Rychle jsem si do pusy strčila ještě jeden čtvereček čokolády a pak ji zase podala Remusovi. Ten si ji ode mě převzal, pár kousků si utrhl, zastrčil si ji zpátky do kapsy, otočil se znovu ke mně a čekal. Čekal, až budu připravená se mu svěřit. Vůbec na mě nechvátal, počkal by klidně celý den, než aby mě nutil něco mu říct. A to jsem na něm měla nejradši, jeho trpělivost, jeho laskavost a to, že by se pro druhé rozdal. A tak jsem začala vyprávět, od pozvání na šálek čaje od Buclaté dámy, přes dlouhé čekání u zmijozelských dveří, nasledné vystoupení svalnatého Zmijozela až k navštívení této věže. Celou dobu se Removy výrazy měnily. Prožíval to se mnou.

        ,,A to všechno udělal, když si mu řekla svoje jméno?" zeptal se zmateně. Přitakala jsem. Remus se zatvářil znechuceně, ,,Zmijozelský nejsou normální, jsou to netvorové!" vykřikl naštvaně. Byla to na devadesát devět procent pravda. To poslední procento však patřilo Regulusovi, ten byl naprosto normální, víc než to, úžasný! Daroval mi věc, ve které se neskrývá jen rychle nakoupený dárek, nýbrž city - láska, poznání a mnoho dalšího. Až ho znovu uvidím, musím ho políbit..ano, přesně to udělám!

        Z přemýšlení mě vytrhl Remus, který si mě zase přitáhl k sobě a hladil mě po rameni, nejspíš doufal, že mi tím modřina zmizí. Věnovala jsem mu slabý úsměv, bylo to to jediné, na co jsem se v tu chvíli zmohla. A tak jsme zase jen tak v tichosti seděli a pozorovali sníh dopadající na pozemky hradu. Znovu jsem pohlédla na Rema, který vypadal opravdu unaveně, nemocně a nevím, co všchno. Měl skleněné oči. Bylo to zvláštní, ještě ráno se zdál být v pořádku.

        ,,Reme, co ti je?" zašeptala jsem. Pořád hleděl do dáli, jakoby mě ani neslyšel. Pak si asi uvědomil, že jsem ho oslovila.

        ,,Co? Říkala jsi něco?" zeptal se nahlas.

        ,,Přijdeš mi takový zvláštní, nemocný... není ti nic?" zopakovala jsem svou otázku.

        ,,Jsem v pohodě, asi na mě z toho sněhu něco leze." nervózně se usmál a přetočil pohled zpátky ke zasněženému a zmrzlému jezeru. Poznala jsem, že něco není v pohodě.