Hosté zaplatili a vypotáceli se z kavárny ven. Bylo skoro půl čtvrté. Jak se ke mně dostaneme? zeptal se najednou Dawid. Můžeme mým autem, navrhnul Herman, a už lovil v saku klíče od luxusního mercedesa, co stál na protější straně ulice. Co když bouráš? Zeptala se Janese. To bys nás všechny zabil, nebo zmrzačil. Lepší, když každý pojede svým. Pepe podotkl, že jediný, kdo tu má auto, je Herman, takže stejně musí jet s ním. Tu napadlo Dawida, že by mohl řídit někdo, kdo nepil, a zamířil rovnou k ošuntělému zarostlému muži, který seděl na nedaleké zastávce autobusu, kouřil svoji poslední cigaretu a dopíjel poslední doušek krabicového vína. Promiňte, že vás obtěžuju, ale řidičák máte, ne? My jsme všichni pili a potřebovali bychom hodit ke mně. Dám vám tisícovku, je to čtvrt hodinky. Pojďte, pomůžu vám vstát. A už rval chlápka ze zastávky, v podstatě jej vlekl za sebou. Ten chvílemi nadával, chvílemi se smál, až se ocitl na místě řidiče v luxusním mercedesu. To je mašinka, to je kára, to je vaše? Kde jste to ukradli? Ptal se zarostlý muž a všechno si v autě ohmatával. Hrozně to tu páchne, neodpustila si Janese, která seděla vzadu mezi Pepem a Dawidem. Herman seděl na místě spolujezdce a pomáhal zarostlému muži nastartovat auto. Po chvilce sebou prudce škublo a chcíplo. To nic, zhasněte to, přešlápněte spojku a ještě jednou, klidnil situaci. Pepe jedovatě podotkl, že je to pěkná kraksna. Pěkná, ale kraksna. Janese se hihňala a snažila se stáhnout kličkami okýnka na obou stranách najednou. Moc se jí to nedařilo, protože musela točit každou kličkou na druhou stranu a navíc jí překážela stehna obou mužů, kteří se tím skvěle bavili. Auto se rozjelo a zarostlý muž se radoval tak prostě a upřímně, že to všechny cestující dojalo. Jak se jmenuješ, dobrý muži? zeptal se Herman. Já jsem ňákej Miloš, odpověděl zarostlý muž. Hned na to dodal, že řídil naposledy před dvaceti lety, ale není to poznat. Herman s ním musel souhlasit a dodal, že to vypadá, jako kdyby neřídil nikdy. V tu chvíli úspěšně prosvištěli vysoce frekventovanou křižovatku na červenou. Jo! Ty vole, Praha! hulákal Pepe a vyplazoval jazyk z vokýnka, až ho měl celý studený, jak byl ofoukaný. Miloš se za volantem osmělil a začal troubit. Herman ho prosil, aby do toho tak netřískal, že stačí jemně, takhle. A stiskl prostředek volantu tak jemně, že auto zatroubilo jen tak tak. Dawid si zatím zul boty, protože měl šílené puchýře. On si totiž nekupuje boty podle velikosti nebo pohodlí, ale podle vzhledu. Když se mu bota, která se mu líbí vzorem, barvou a vůbec stylem, zdá příliš velká, prostě si vezme menší, takovou, která ho podle jeho slov děsí trochu méně. Po několika neskutečných kilometrech začal Dawid řidiče navigovat k němu domů. V jednu chvíli byli pronásledováni policií, ale Miloš se jí k překvapení všech rychle zbavil. Byl při tom celou dobu ledově klidný. Herman ho pochválil, že ty chlupatý pěkně setřásl a Miloš se podivil jaký chlupatý, a že nechce zase do vězení. Pak si mumlal nějaké zaklínadlo. Nikdo nebyl schopen se ničemu divit. Byli v cíli. Miloš při podélném parkování trochu odřel kolo, což Dawid okomentoval tím, že místo pěti hvězdiček dává řidičovi jen čtyři a tři čtvrtě. Pepe se podíval na Miloše svým profesionálním okem. Přesně takovýho dobrýho řidiče potřebujeme do našeho zlodějskýho týmu. Jestli umíš držet jazyk za zubem, tak tě berem. No tak jo! odvětil Miloš a šel s nimi. Herman si při pohledu na škrábnuté kolo smutně povzdych. Vešli do bytového domu, kde Dawid bydlel. Peklo se ten den radovalo, že v něm přibude pět kousků, ale k jeho zklamání se tak nestalo.
